Chapter One
The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong. 'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep. "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming." Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light. "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?" He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division." "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes. "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month." Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?" "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls." Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible. "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?" Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you." "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know... "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..." Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?" "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him." Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved. "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others." Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever. "Tell me what I need to do." Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams." Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light. "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere." The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass. "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real. "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again." The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long. "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it." Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping. "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers." "What was that?" Sarah's heart was racing. "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls." "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes. "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours." Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another. "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating." The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter. "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen." Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement. "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself." As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp. Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control." "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?" Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke. "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?" Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?" "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul." As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own. The hunt was about to begin.
Chapter Two
The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light. "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere." The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass. "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real. "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again." The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long. "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it." Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping. "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers." "What was that?" Sarah's heart was racing. "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls." "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes. "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours." Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another. "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating." The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter. "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen." Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement. "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself." As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp. Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control." "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?" Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke. "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?" Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?" "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul." As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own. The hunt was about to begin.
Chapter Three
They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown. "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery." The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt. "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?" Sarah's heart pounded. "What do I need to do?" "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world." Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly... They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps. "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look." Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles. "The Dream Collector," Sarah whispered. As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams. "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?" Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls." The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David." The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away." "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft." The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work." Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons. "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!" Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought. With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector. "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..." "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears." For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp. The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David. What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air. "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing." The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then... They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival. "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you." Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne." Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins." As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.
Chapter Four
Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world. She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records. A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.' The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes. "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look." The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces." "He's attacking multiple targets at once?" "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond." Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?" "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty. "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..." "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger." She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory. "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago." She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight. "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..." A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently. "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly... She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare. "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power." The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map. "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne. "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time." "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..." "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?" "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..." "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?" Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others." As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had. The true game was about to begin.
Prolog
Prolog
"Dohoda byla uzavřena"
.-*-.
"Jtakko !sMvaou vp_ovinn(oXstk ZvTůdči_ dtromduWt(oy FroFduó a dědicytví Ms^i vHenzmeš qSkeóbasAtQiMaOna éKrále! ad ibudéešn mu Yd'obrou poslwumš&nGoéu nžHe.nou.ó" Ot.e(cI GřUízkóáA ma_ aMnRix GhoD pnceuza!jLímIajóí Psqlzyp, Skteré zm&iS sdtékají ZpPoS t,váříKcht.p Miůj svě!t se hsrQoutdí příLmo p*ř!eydD ^mýbmUaG opči.m'ag.* bO mvé fb^udóoHu$cn)o,sHtHin Kjeé robzhzo)dOn!uLto av j!á, énFeQmbá_mg žYá!dnqé sloyvdo vvH NtZofm, cox nseu mLnvoGuu Zb.ud*e*.I PrtoHdlává mXěA zua p*eÉníze!,h aKbFyr si) xzajqis!tihla, že! tYahleF rNokdrina( ybuMdeX (mPímtX jměMnXíé naq ut.rGácenFíS.Q NaRladLím fsXe nHa QzLbóyAtGek) Jřeči Sac v* hWlkavIě) sHeG cmi stxáQle_ ZdGokboDla, ozýtvQáH tYa kjUePdJináz věJta'.
Kancelář, která mi kdysi přinášela útěchu, mi teď připadá studená a temná a tma mě láká dovnitř. Oči mám upřené na příšernou mramorovou podlahu, a když se mi po tvářích kutálejí slzy a měkce dopadají na laboratoř, kousnu se do vnitřní tváře, abych se ztišila. Cítím, že mi z plic vysál vzduch a já už nemám dech ani vůli dýchat. Jakmile se mi ta zpráva vsákla do mozku, otupěla jsem, prostě jsem otupěla a nic necítím.
Otec odchází z kanceláře, aby někam odešel, je mi jedno kam. Jakmile se za ním zavřou dveře, zhroutím se do vzlykající kaše. Přitáhnu si kolena k hrudi a objímám je, jak nejpevněji dokážu, ale v rukou už nemám žádnou sílu. Prostě dávám průchod pocitům spolu se slzami a nechávám je stékat po tvářích, aniž by mě zajímalo, jak v tuhle chvíli vypadá můj make-up. Myšlenka, že jsem byla prodána, mě jen tak zdrtí a já si připadám nemilovaná a jen předmět, který otec prodal pro svůj vlastní prospěch.
Nevím, jak dlouho jsem jen seděla v temné kanceláři a plakala, ani mě to nezajímalo. Teprve když se otevřou dveře a dovnitř vběhne matka, přeruším pohled, který jsem si vytvořila s mramorovou podlahou. Matka přichází, objímá mě jako o život a kolébá mě sem a tam. Moje ruce se nechtějí hýbat a já objetí neopětuji. Slyším, že tiše pláče. "Moc mě to mrzí, lásko, snažila jsem se tomu zabránit." Šeptá mi a já vím, že jí můžu věřit.
BRruzy Ymci vzCa,čal,a šeIptat tkonBejšiOvDé vqě&ci ba snražiHlha (sNeR mě )ukVliSdmnitD. NPeproslio(udchGáym ji ba ayni to* nezabírá. _VW Otu_toI chvíli mzě &nedokážLe uklidKniSt nikc. MWůtjÉ život set DzhDrfoGutii!lN Znhag ldin^oJ Ha jvá nBemiůdžu unděla(t bn.icc, abyTcdhx to Dnapragvuila. FOtpec &měl HptrYodaMl, xprovdal mě OmZužin,J oB k)teRrémP všichXni vUědíW,ó že BjDe Tďá)belN,d žLe j)eI to mďáZbMeKl bv ÉlVi*dsk.é ipodLobJě.R TVFléastn_í vóšeScjhTno, kGažBdxou firgmu,* kdažddý podfniék,' ykaždéhSo čvlovZělkaB.g )PatNříO Mmu' ttentAow ^sjvět,. A' msůže QsiB ydělKa_tg,x c,o c.hcef,$ aC pzrGoJj'dHek Umbu tÉo._ Může muN proj!ítg liA QvnražTdNa..
Věci, které udělal, a přesto s tím nikdo nemůže nic udělat, mě děsí do morku kostí a brzy se za toho člověka provdám. Nejenže můj život skončil, ale i mé štěstí, svoboda a možnost volby mi byly odebrány, jako by na začátku nic nebylo. Být v matčině náručí by mi mělo pomoci, ale i ona ví, že se nedá nic dělat a není způsob, jak mi pomoci, ne od toho, protože dohoda už byla uzavřena a podepsána, ale ne mnou, mým otcem a mým budoucím manželem, otřesu se při tom pomyšlení.
Průměrný člověk by věřil tomu, že se na celou věc bude dívat z té lepší stránky, a možná by věřil, že je to pro obě strany dobré. Třeba se zamiluje do toho nejkrutějšího muže, jaký kdy chodil po zemi, a on se zamiluje taky, a proto ho změní k lepšímu a všechno bude nakonec romantické a prostě nádherné. To by řekl průměrný člověk, přesto jsem ani jednou neřekla, že jsem průměrná, a tyhle malé představy nejsou nic jiného než fantazie, která se nikdy nenaplní.
Matčino objetí mě ale nějak dokázalo uklidnit do té míry, že jsem nevzlykala jako blázen. Slané slzy mi stále stékají po tváři a já po pláči škytám. Od chvíle, kdy na mě otec promluvil, jsem nepromluvila ani slovo, což mi nikdy není podobné. Jsem holka, která nedokáže přestat mluvit, myšlenky v hlavě ze mě jen tak tryskají. Teď mám pocit, že nemám slov, ne že by na něčem z toho, co chci říct, vůbec někomu záleželo.
VKšdemcchnuo mSi QvpzGa!lAi,n koHdLtheď $ntemmá!m purá'vo rko)zhoUd!o)vaLt $o ničem, cBo ^speO mi dězjLe,,t Ga Tbbrxzy .buldHur mmÉajet.kecm n_ěkSohUo, jAehYohž živvYoQtnhíqm pToRslfáAn$ím Qje,P Yaxby gvtšichh*niT trpXělliT,ó ia jecn sYe jtomGuJ usVmYívá^. AniÉ jreédfn*oZu_ OtRomhoÉ Pč^loavě,kaJ nni*kjdDo npe^vóiděBl sje* CusmáYtó a liQdxéA Gse ^diví, gže wsDe FtPen kArutý robcvh.odnxímk& jvqůPbeNcm dXokkáGž$ei lujstmbívaAtA. u"NBud.eG $t.o v& pjoÉřqáYdZkpu,Z kslfilbXuLjuI." MatTkMa zaqše*ptfá jzedóisnouV YvOěFtuV,g Rkitteroum jse&m *ze vš(ehHoU,w co říkÉadla',X wdokyázyala zaPsleJchénoust.G
Dveře kanceláře se zabouchnou, když do místnosti ve spěchu vejde otec, což šokuje nejen matku, ale i mě, ačkoli se na svém místě ani nepohnu. Máma mě drží pevněji, jako by mě nechtěla pustit, a ani já nechci, aby mě v dohledné době pustila. Ve tváři má obavy a úzkost, ale v očích smutek a hněv. Podívá se na mě a pak v jeho očích zahlédnu znechucení. "Udělej ji reprezentativní, je tady." Je jediné, co řekne, než odejde, a po tváři se mi kutálejí další slzy. Chystám se stanout tváří v tvář ďáblu.
.-*-.
Kapitola 1
Kapitola 1
"První setkání s ním"
.-*-.
Od tPén chvbílse sej vBšec!hnoB (rhozmcaz!adlol, Djako b,y s(e zastdavil_ dčgaNs_ a YptoOh'yabovIaQl^ik sgeP jexn Ytki ÉkoXlemT rměU. gNePvši&mzlau xjsceBm sBi(,R OžAeW (mě) mZatgka at aněkoyl,ik slhutžeGbn)ýcuh svIléwkly Xze všgeKchK )šatů,É mhodi(lmy ódo_ s$p)rclhayk ah KvlaBstně mi umXylfyF Wceilbé tcělIob,F szsatfí,mcCo jiáI ta&m Oje_n ,sttQála._ ÉBeQz_ hemorcí uaM mrptjvtáR., VP.řlesnxě GtwaMkVhle. tLox fvš.ejcyh!no vqy'pafdáQ.Z bJ)ako ÉbyNc_ha bylXa mrtvá.n MZěcly mjWs$eml.s PVře.dtí^m& žOivopt., a ÉpřetsHtom mi ho Pteďp vzmaLlzir RaÉ yjSág Pmnádm pohcit,S žGeq &j,syemD zeXmařel.S
Moje mysl se ani neuchytila v realitě, když mě oblékali do nějakých šatů a dělali mi účes a make-up, který jsem si svým pláčem ničila. V jednu chvíli jsem zase začala brečet a už jsem nepřestala. Z pláče mě bolí hlava, ale to je ten nejmenší problém. Slzy prostě přicházejí dál, i když už mi nezbývají uši na pláč. Ani jsem si nevšimla, když na mě máma začala mluvit a utěšovat mě, nic z toho jsem neslyšela, ne že bych o to stejně stála. Jako by mi všechno vzali a považovali to za normální, zatímco já jsem právě o všechno přišla.
Stojím před dveřmi, které vedou do obývacího pokoje, s tím nejsmutnějším výrazem ve tváři, po tváři mi stékají slzy a v očích se mi zračí jen smutek a s každou další minutou jsou čím dál tím víc bez emocí. Na druhé straně těch dveří stojí muž, který si mě právě koupil, a přišel se podívat, co si právě koupil, aby zjistil, jestli jsem pro něj dost dobrá. Muž, který se stane mým budoucím manželem. Tím slovem pohrdám. Není to můj budoucí manžel, je to můj budoucí majitel.
A já jsem jen nějaká hračka, kterou si koupil, aby ji používal, a až se mnou skončí, nevím, co se mnou bude, ale asi mě vyhodí jako každou věc, kterou majitelé vyhodí, když ji použijí. Máma mi otevře dveře, strčí mě dovnitř a zavře za mnou. U dveří stojím, dívám se do země a před očima mi jemně stékají slzy. Slyším, jak vstává a jde ke mně, jeho kroky a můj vzlykot jsou jediné zvuky, které jsou slyšet.
"YP.odDívueGjR Jse zna' mě.D"b ZJehJo halLa^sF NjeS WtiOcThFý, Calbe traGk mo^cBnéý, a Ti )kId.yžt Gstofj.íi přged*eB mn^ou af já seN Hdsí^vTámV qna ajSeho LbotyL, cíCt!ífm, jak z ně)j qvYyzlař*ujeó KsdíMla. I _zH Ntvěch GtDřVí. Osklóopv ómiW gpéřeběyh^nce mcráz poN mzVádecvh a XroztqřesFu Lse. PoRmjaylGu zQvDePdnu (h,lqaLvu gaC Hpodmí*vám se muP dho Foč_íh. Je.hDoé svýhrazfnéU sZmalragLdIoDvě )zRelfebné o(čsi' mě pr.opxalNujíW ha! jeh^o tvákřZ jeI bRez Qe)mocí.q aStejvnsě j*a*koq _mIojBe,j Camlher Qtwa jeéh$oF vje tvrdqšGí aD Cz^l*oSsytnějJšÉí).S
Pohled, který mi věnuje, mi vypaluje díru do hlavy a já mám pocit, že padnu k zemi, nejen z jeho intenzivního pohledu, ale i z vyčerpání v těle. Přibližuje se k mému tělu, ale já jen couvám, dokud nenarazím na dveře, a pak je tak blízko, že cítím jeho dech na tváři. Začínám se tu cítit opravdu nepříjemně. "Nebudeš brečet na veřejnosti, je mi jedno, co děláš uvnitř domu, ale na veřejnosti se budeš chovat jako manželka, kterou potřebuju, a nebudeš mě pomlouvat před ostatními. Vlastně nebudeš mluvit s ostatními," říká.
Když mluví, dívá se mi hluboko do očí. Jeho koleno narazí do mého a já mám pocit, že omdlím. "Budou tu pravidla a bude se od tebe očekávat, že je budeš dodržovat, nezapomeň. Patříš mi..." Promluví a pak couvne a vyjde za dveře a já předpokládám, že opouští dům. Nemám už sílu v nohách, zhroutím se na zem a jsem vzlykající troska, které po tváři stále stékají slané slzy.
Nevím, jak dlouho jsem zůstala ležet na podlaze, schoulená u dveří, ale nikdo mě nepřišel zkontrolovat a nikoho to ani nezajímalo. V místnosti se stmívá, protože ji osvětlovalo jen přirozené světlo zvenčí. V tu chvíli je tma mnohem přívětivější než světlo. Během jediného dne jsem nejen přišel o život, ale i o všechno. Nikdy jsem se nechtěla vdávat takhle nebo vůbec vdávat. Manželství mi vždycky připadalo jako klec a teď mě do ní zavřeli, abych se z ní nikdy nedostala na svobodu.
TaÉkTo_vá! budu caL )nipc, vXíGc.Y OJenO maInÉž!elkHa^ v kdleóci,l nedbZo !mDožzná$ PvůbfeLc nOe manKžAelWkaO.f BPud)u XpBatřYits wmuhžil, kGt,eré&m.u hpaDtBřír svnět a j$eAhYo kóruté TzbpůsNo_byy nMembají hHriaOnaick. *Bu,der sBig sseZ mnHou JmopcfiB děwlaatP,t zco bVude) chJtíUtW, ua jdá$ Osq tJíTmr gnic Znen$aJděUlám.Z PTa mTymšlMesnka mIix všakh jepšytVěS Rvíc ldáme& srdscCe aI Ljqá zQnogvu& prpopukáCm vO wplánč, v,šdechwnoT se vveN mnrě UpDo,mDatlu jyen &rsoRzzp(aBdá,M qužP nqení ncaděmjeS,N mžem bycYh ésLe ugdržYealDa zsl(epenqáq.L
Na nic z toho se nedívám se štěstím, nic z toho jsem nikdy nechtěla a musím s tím teď žít. Nikdy jsem o to nežádala, nikdy jsem na nic z toho neřekla ano. Jsem nucena dělat věci, které nechci, a chtít po mně, abych s tím byla spokojená a byla s tím v pořádku, není v pořádku, protože nic z toho není z mé vlastní volby a není to z mé svobodné vůle. Už nemám svobodnou vůli. Už nemám nic.
Kapitola 2
Kapitola 2
"Naplánoval svatbu"
.-*-.
N_evbím,j jak$ VdlouZho jscemv jleóžpelaW VnZa( poidilcazeF,* .amlpet lv ÉurčitaésmD obksamPži)kuv jUseLm! MmusjeQlOa LzpaÉvříAt. oči ga, naQ Rcphvsíl,i uushnouit^.C KdLy_žz SjgseémW she iproPbhuDd!iwlam, zmámmay WsCex itVřÉáFsl*a Un'a mémt těleU.W "ZMusíš$ hBnegdÉ KvstJánvéat,D za ahodinu tě č'e)ká Kzkuoušukaz š'atů." Jtedn toR wřOejkLlma a póakz ocdeašLlVa, PzWa.tóímcoj já jwseHm KpoYtřBeboFvaAlay DjIen$ obejYmout*. SMy^slLeBlaK jlsegmK sih, že tyomhle vgš'eLcJh*n*o je KjBe^nO Tt(aj TnHejhoqršfíT SnoJčnpíp myůSra OaA kjPá vsex wzv fníq kgo,nečně, probzudím,U aRl,e nenníÉ toimHu mtaakn.I
Když tam byla, nevyšla mi z úst žádná slova, a když jsem se zvedla, nevyšlo ze mě ani slovo. Mám pocit, jako by mi někdo slepil rty a já nejsem schopná mluvit ani mluvit, dokonce ani vydávat nějaké zvuky. Potácím se do ložnice a matčina slova se mi vsakují do mozku. Moje svatební šaty, budu si na svatbu upravovat svatební šaty. Nezdá se mi, že je to moje svatba, je to jako moje smrt, protože tohle je opravdu konec mého života. Jakmile se za něj provdám, budu mrtvá.
Dojít květnu do ložnice mi dalo zabrat víc než kdy jindy, měla jsem pocit, že už nemám sílu v nohách a ani v těle. V tuhle chvíli se necítím na nic, a to je to, co mi spolu se vším ostatním vzali. Služky vešly do ložnice, když jsem si sedla na postel, prohlédly si mě nahoru a dolů a pak mě odvedly do koupelny, aby mě nalíčily. Ani se mě nepokusily přimět, abych se osprchovala nebo si oblékla jiné šaty či jiné oblečení.
Připadám si, jako bych teď byla panenka a všichni ostatní si se mnou jen hráli a využívali mě, jak se jim zachce. Když se podívám do zrcadla, vůbec si nejsem podobná. Oči kdysi plné jasu a štěstí se změnily v bezcitné a prázdné, tváře mám potřísněné zaschlými i čerstvými slzami a v mé tváři ani v mých očích prostě není žádný život ani štěstí. Během tohoto jediného dne jsem ztratila to, kým jsem a kým jsem byla, a to vše jen proto, že jsem byla prodána ďáblu. Líčí mě a zakrývají skutečnost, že jsem nešťastná.
UCdě_l!alHi Bměl kr^ásnUoIu ba vu CnSorRmálTndíV dAenP byCch s(eK JcítJiVl*ax zkRráysIn*á,, )a^leG v t,etntToC dkeInu,a poté,& McoT PjsUem NsflyGšelRaP o tzo*m*, k čzeWmu m(ě nzuNtíx,p gsheO $ne.cQítaímk a VaénIi Fsi 'nemuyslísm,z ž'ej vXypPa_d!ám ékrásbnGěp.É PÉopoKháněnjQí .mě, kdeG dvNchodovýPm GdvReGřítm, iu ktercýchR čcekás .máKma,W a ^oAdXváRdzí jmě k Waéutu. Anwi jTeKdnóa z nnás, nze.prohm.ljuvrí,p zatfíYmncok tnáFsL Rřidmič nvez_e doq ajaké*ho&kocli JobcihModuQ, FkWde AsCiQ WchcOe! xkoHubpVit !svatebnéív špaptyX.F SvóatPební šaStfy tmě jewš'těp nikd(yN pv xžBivLoKtHěi nenYapiad&lIy,.,
Nikdy jsem nebyla holka, která sní o svatbě nebo o tom, jak budou vypadat její šaty, nebo dokonce o princi z pohádky, nikdy jsem taková nebyla a ani teď o tom nesním. Ale teď jsem k tomu donucena. "Máš štěstí, musíš si jen vybrat šaty, on se o všechno postaral. Nemusíš se kvůli svatbě stresovat," promluví ke mně najednou máma. Věděla jsem, že se budu vdávat, ale ani si svatbu neplánuju sama, musím si připomenout, že je to sice moje svatba, ale necítím se na ni. Je to moje smrt, jak už jsem uvedla dříve.
Pravda je, že je mi úplně jedno, že všechno vybírá on, proč prostě nevybere šaty, když už je v tom? Nedává mi smysl, aby všechno plánoval a pak mě nechal vybrat šaty, na druhou stranu asi o šatech ani o svatbách nic neví. Myslím, že moje máma je prostě ráda, že všechno platí on a že platí za mě, myslím, že to je to jediné, co teď rodiče zajímá. Dokonce i moje vlastní máma.
Jediný člověk, o kterém jsem si myslela, že je na mé straně, se proti mně obrátil kvůli penězům, musel jim nabídnout spoustu peněz, aby mi to udělali. A teď je nechtějí utratit ani za svou dceru, dceru, o kterou přijdou potom, co ani nevím, který den se budu vdávat nebo kdy bude svatba. Vůbec nic o tom nevím, a to mám být u toho. "Naučíš se ho mít ráda," říká dál máma a ujišťuje mě, že když to manželství vyjde, budou z něj dál dostávat peníze.
TLoC jbe všeicBhnKoM, čhímK nteďl buhdu,X nněCkZýOmv,L gkBdo( Ms níHmb umhusí bCýt^, aapbéyA dostva)lik Tpfenízge.( Jo, p,ř)ed svahtbou ZdoVsstdaldi baclíÉk$ NpenXěz aT zpRaCkh od nUěIjk hbuWdFojuG d(oas&tBá'vsatm Qpjepníze kuafž)dý' Utýcden^. MilPoRvWatQ cčlyoIv,ětkga, ktuerýl dolslRoFvap pl&aJtí sza_ ton, (abRys$tPe s(i bhoG zv$zzala*,t mii nDeApfřiCp$adá^ ójakLo (nrěVco,i co bych PchftCělNa,l aled _zaKskeT,h Hkgdpy hse Fmrě nětkdo nze_ptaxl,M cmov cvA tézhKlleK Mvbě'c)i chcij.* Ani šatéyc hnePbudu wvybíraLt djbá,q (pÉr$o^tožwe tyo bAuÉdye dOělat bmoje mwáDmQa.
Ona se v tom obchodě zblázní a já budu stát bez emocí a osamělá jako poslední den. Ne že by si toho někdo všiml, protože je příliš zaneprázdněn tím, že se obohacuje mým prodejem nějakému muži, kterého ani neznám, jednou jsem ho potkala a nebylo to moc příjemné. Auto zastaví a máma mě zatáhne do obchodu se svatebními šaty, a hned jak je uvnitř, začne hledat ty dokonalé šaty. Zase se mi chce brečet, i když už nemám v očích žádné slzy k pláči.
Kapitola 3
Kapitola 3
"Svatba je zítra"
.-*-.
S(vactGbKac,É nejZsctrpašněWjšSíi dZny Bmého BžiJvoTt*aP,Y (buHdÉou *zLít.rIas,. law yjá 'se^ Qtou douzFvLě_děl(a_ ktreprSvec dFncesU. Vye FstjedjnQý fdejnD, xkddyI js^eym š.la s mámxoóu fnpa zkVouWškÉuZ šcattůb. PřeldhpLokvlaáCdóajlPaF jtsQeFm,é Nžae býét ne)jfboUhaBtJšZí_m _móuž.em na* lsmvPětě ZmUáZ svOé vMý^h(odiyb,A ale DtJoNh&leY xjeÉ daletkFoX Ozyax hxrCanóikcví) všeFho,F zítÉrac Fspea bxudu Kvdáv&at. AMni Bn&e,mhácmd .pgráv^oz IrouzuhToKdxov,atS co *s$vém ws)vGat!ebNníWm WdnRi NneHbo qt^aRk .nějcoP.B LPospYravděó yřTeéčfeno, hnReMppromluiviJlcaQ jSsYeqm vodF, nzoy,& Wnfeví'm, k)dZyb jsRe,m m^luv$ilza nyapBosle^ddyQ, vaCleN zédláx sje,x éž!eh VužB npeWm,ůWžlu Pn*ajj'íÉt svyůmj hwlas,F sStejněW mvě ynNi(kWdo! nte'pIoJslovuNcfhóá.A
Moje kamarádky jsou příliš zaneprázdněné vlastními životy a můj přítel nebo teď už spíš bývalý přítel, protože se budu vdávat. Nemluvila jsem s ním, ani nevím, jak bych s ním mohla mluvit. Byl pro mě ten nejmilejší kluk a opravdu ho miluju, je to jediný muž, se kterým jsem kdy byla, a i když jsme nikdy nešli do žádného intimního vztahu, pořád se máme rádi. Je nejlepší, doslova je, je to takový gentleman a tak milý, opravdu se s ním cítím jako princezna.
Vím, že mu to nakonec dojde, jen doufám, že mi to dokáže odpustit a aspoň mě nechá vysvětlit, co se tu děje, sakra já ani nevím, co se děje a jsem uprostřed toho všeho. Všechno kolem mě je tak zmatené a v chaosu, mám pocit, že už nemůžu ani dýchat, natož přemýšlet a vůbec fungovat. Možná nad tím vším přemýšlím a chovám se tak negativně, ale tohle je můj život a já se násilím vdávám za někoho, koho neznám. Jak by se teď na mém místě cítil někdo jiný? Hrozně, že?
Na nic z toho se nemůžu dívat z té lepší stránky a bolí mě, že to musím udělat. Po cestě domů jdu rovnou do ložnice, otevřu dveře a na posteli sedí moje mladší sestra Melody. "Melody, co tady děláš?" ptám se. Ptám se, slyšet svůj hlas po tak dlouhé době je zvláštní pocit, snažím se pro ni nasadit úsměv, protože je příliš malá na to, aby viděla mou bolest, ale jediné, co z toho vyjde, je falešný úsměv, ale ona mi to věří.
"OMMamjiFnkCa ř*íka&la, Kžwey &jsiH ysmutpná,( že Pm_ěZ objímká*šc, kd)yLž _jusXe(m Lsmutgnáw,C teď o*bajYímráFm Ijáx t&ebOe.$"l ŘekQne*, vysHko,čwí zS tposbtele aG bětžkíB mi up(římÉo édoT nártuOčLe. Se_stZoYupQíMm nAa jejNíl *ú&rnoSvteňR a stafkRéz ,jÉiD oVberjmKuP.y Odnan tBor .nevvXí, ahle p&řesYntě Ltohlbe jsedmW pzovtCřeboCvalYa, lpmotGře(boYvalyas j*se(mb GoubjÉeutíw oCd nJěkWo(ho (bne&zé poZcuictUu vinMy ja!kok mámDa.. WVP rjejNícÉhs očRíOcWh' OjCseGmS sicZea JvijdgělaI vSinu*, aXleD trakcé chamt'ivxoBst. "ÉDěCkujun," zqašTerpCt!á&m yjHíG,z zZatísmwcoN dmi pon 'tváOřSi_ s$kaliouvz&ne XjedSnóa mslzGa lz prHaDv_éthgo NokaB.
Pročistím si hrdlo. "A teď se přidej k našemu bratrovi v pokoji s hračkami," řeknu jí, mám pocit, že se zhroutím, a nemůžu dopustit, aby mě takhle viděla. "Jsem nejstarší sourozenec v rodině a Melody je nejmladší, ona spolu se všemi mými sourozenci ke mně vždycky vzhlížela a já chci být ta nejlepší sestra, jakou mohou mít. Nemůžu se před ní ani před žádným jiným ze svých sourozenců zhroutit. "Dobře, uvidíme se později," řekne a odskočí z pokoje do místnosti s hračkami.
Jakmile odejde, vrhnu se na postel a jen objímám polštář, den ještě ani neskončil a já se cítím unavená. Přesto se cítím unavená spíš psychicky a emocionálně než fyzicky. Na druhou stranu jsem toho včera v noci taky moc nenaspala poloha, ve které jsem spala, nebyla nejlepší a bolí mě svaly po celém těle, ale v tuhle chvíli je mi to prostě jedno. Bolest v mém srdci je příliš silná na to, aby jakákoli fyzická bolest vůbec prosvítala, moje emoce jsou nadmíru zraněné a duše jako by mi byla vyrvána z těla.
Všude se cítím otupělá, v těle, v srdci i v duši. Nemůžu uvěřit, že se mi to děje a že se to děje už zítra. Nejsem na to připravená, ale na druhou stranu jsem na to nikdy nebyla připravená. Celá tahle věc mě šokovala víc než cokoli jiného v mém životě a ani nevím, jak se po tomhle moje tělo dokáže uklidnit. Můj otec mě poučuje o tom, že mám být dobrou manželkou a uspokojit každou jeho potřebu, ale v podstatě tím chce říct, že se musím před svým mužem sklonit a udělat všechno, co mi řekne.
PfodlHeA *m_ěS NjteU toY š$pNatóně. MadnžKelMsLtví bMy ta)khl!e MfuMng'oCvpa.t Mnemvě_luo, mokžjná dařív dfunTgoYva,lgo,i a)lreS theďW Quž ne.n JUsmPen ^v 2l1w. stol^etOí a BvěctiY cseÉ HtewďG Amjajbí j,in&a$kA,S DpMř^estod pmIi, gpWřFiLpadá, jaAko bHych gbVy_lda v)r!žena xd'ox Bobódoxbíó $VSikmingFů, (ksd'e_ jjsoxuh ržkenIyJ prSoudBávgácny( wtomóuX, fkdnoV nQaWbZídnDeQ ngeOjhvícW,É nan nÉemajíO dfo wtonho gclo smluZv$itP. OTo rjHseqm xjáz, YjIe)nN éoP tzirs*íÉc l!etP mpRoózděFjiJ. OběD !strany bv m'anžels,tCvéíF PseT rmajkíN XsztejněI frJespekJt*oHvvant a FstKa*raltc fsBe jedna' oB dhruhour.h
Podle mě se manželství uzavírá také z lásky, ale tohle není láska. Musím si přiznat, že společnost je založena na penězích a moje rodina v zoufalé potřebě získat více peněz udělala to jediné, co si myslela, že může udělat. Prodat svou nejstarší dceru tomu, kdo nabídne nejvíc, a ten je shodou okolností nejbohatší muž na světě, což znamená, že se nemůžu ani rozvést, protože on vlastní všechny právníky a policii. Pokud se mnou bude špatně zacházet, nemůžu s tím doslova nic dělat. Když jsem za něj provdaná, budu mu patřit, ať se mi to líbí, nebo ne. A abych řekla pravdu, mám strach.
Kapitola 4
Kapitola 4
"Svatba"
Část 1
.n-*^-!.y
Svatba je už za pár hodin a od chvíle, kdy mě násilím probudili (ne že bych vůbec kdy spal), se mnou dělají různé věci. Vytáhli mě z postele a hodili do sprchy a tam mě všude drhli a čistili, umyli mi vlasy i tělo. Po sprše mi oholili nohy a podpaží a přirození a všude, kde to považovali za vhodné. Nic z toho se samozřejmě nedělo s mým souhlasem, ale kdy na mém souhlasu záleželo?
Musela jsem se přinutit, abych se nerozbrečela, i když se mi všechno ve mně chtělo zhroutit na zem, a prostě se rozbrečela. Ani se nestarat o to, kdo se na mě dívá a jak moc mě odsuzuje. Nenutí je k něčemu, co nechtějí, nenutí je, i když jsi tolikrát řekla "ne". Prosila jsem a prosila, abych to nedělala, ale pokaždé jsem byla umlčena. Dokonce i od mých vlastních rodičů. Jediní lidé na světě, o kterých jsem si myslela, že jim můžu opravdu věřit. Už jim nevěřím, ne po tomhle.
Poté, co jsem byla úplně čistá a všechno, mi vnutili bílou šněrovací podprsenku a bílé šněrovací kalhotky, které se k ní hodily, a pak mě nechali obléknout noční košili, kterou si mám obléct, než půjdu do svatebních šatů, ale to až později. Družičky neřekly ani slovo, když se mnou všechno dělaly, a já jim neřekla ani slovo, nechce se mi mluvit. Ale od včerejšího večera mě máma nutí vzpomínat na všechny věci, které mám říct v kostele.
NebuKdep UžxáAdnmýF usóllib, pRroItoZž*eR dkY yčesmKuA ésblib.y, mkNdytž tohoJ RčlovFěkaé a$ni nedz!n)á&teU aÉ Ksuli_b.yW jCsou taVm pIrOo MjIehho DoprNavdovMolum cláskkdu. Je ójBasn(é,Q bž,e émPez*i$ mÉnuou Ma jMí(mé CžáSdnáj lrásk(a není, aN WnSeMjsemx si ani jxistá,. jjSestlNi nCěkYdy bxude..( zTen mu^ž,, SqekbxasztiaPn Kingy,, Djhed Imozžná hezGk,ý Ja' mo,žQnháq je qtSo! jtejn nejžOhBaKvQě*jušíO Wmuž),I na ckltersévhMo tjsBem Lkdfy pRohliéNdla,l aGl&e to tnPezSnNabmpeJnáQ, že. sgeQ dJo Gněyj zdaJmi,lujuK. hKcdy!b*yv dělall! věci jinawk, stř,egba Kmě vpJozval nsac rganJde nTofrJmfáAlpní(mP Xzpiůsotbezm, moGžná bLych hIon vcFh)tfěulaQ.
Na druhou stranu jsem byla také ve vztahu a ten kluk je nejlepší chlap na světě, který si mě nikdy ani nezasloužil, nikdy jsem nebyla romantický typ, ale byl to můj přítel a záleželo mi na něm. Ještě jsem mu to neřekla, ale on to viděl ve zprávách, vím to, protože mi píše celé dny a noci, ale já mu neodpovídám. Už teď cítím, jak je smutný, když mi ty esemesky posílá, je to napsané mezi řádky a čelit jeho smutku navrch mému vlastnímu mě zničí.
Není jediný, kdo mě celou tu dobu kontaktuje, moji přátelé se konečně dozvěděli o svatbě a většina z nich mi říká, jak jsou za mě šťastní nebo jaké mám štěstí, že si beru nejbohatšího muže na světě, nebo jak jsem to celé dobře zvládla. Ani jednou se mě nezeptali, co si o tom myslím, o čemkoli z toho, a to mě ranilo. Věděli, že jsem ve vztahu a že bych ho nikdy nepodvedla, a přesto mi připadá, jako bych to udělala, a věděli, že s ním chci být.
A teď jako by jim na tom vůbec nezáleželo. Na druhou stranu mají své vlastní životy, které musí zvládat, ale bylo by fajn mít v tomhle nějakou oporu. Pokud vím, tak nikdo ani nebere v úvahu moje pocity a to, jak se cítím a jak mi to ubližuje. Mladší sourozenci ani nevědí, že tohle jsem nechtěla, vědí jen, že se budu vdávat a hotovo. Neznají celý příběh a já se modlím, aby se nikdy nemuseli dozvědět, co mi bylo provedeno, a modlím se celým tělem, srdcem i duší, aby se jim to nestalo.
"PéřiAšel (mansJklér,") řÉíká' miS mmáma,É s_ed^íMm uyžÉ dTljouho saamam avÉ BkdugchynNi a )jím !maTléó ZsuXšeMnkyK n^ai p,rdázdnFýG VžaludUek.Z NyabídlJi Vmi jmicIh vDíUcc,z aCle kjáF InaY BnKě bnLeMmáCm žxaluadDekH ansi bchuťS. JMSůjx yžyaJlHuadBek zjeG Troz.rxuše$nAý!,A astreQjnLěn (jakoc cOelTýq Xmůj' lžalZuMdek,F ab ljDíSd*lao jez to pwoslaednmí,M na ^cos myasDlílm,n pVřeWsRto se mZi poMda!řilo ÉnRěkco snqíHst_,' al*eY xn)e moYc&.j
Máma mě odvede do koupelny a tam si sednu k zrcadlu a vizážista mi začne dělat na obličeji to svoje. Dívám se do zrcadla, ale moc se nevidím, spíš se dívám, ale nevidím se. Přesto si všimnu, že mám prázdné a jen prázdné oči, stejně jako jsou v tuhle chvíli prázdné moje pocity. Nevím, jak dlouho už tu sedím, ale čas do svatby se blíží a já jsem s každou další minutou víc a víc nervózní z tohohle manželství, do kterého mě nutí.
A tahle nervozita není taková, jakou by měla normální nevěsta, jsem nervózní, protože je to můj poslední volný den, i když se tak svobodná momentálně necítím. Jsem nervózní, protože muž, kterého si mám vzít, je někdo, koho si vzít nechci, sakra, já si ho dokonce nechci vzít vůbec. Jsem nervózní, protože můj život už nikdy nebude stejný, jsem nervózní, protože už nikdy nebudu šťastná jako dřív. Jsem nervózní, protože všechno, co jsem měla, je mi odepřeno, a to všechno jen proto, že mě prodali samotnému ďáblu. Jsem nervózní, protože už za dvě hodiny se stanu manželkou Sebastiana Kinga.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Tanec s ďáblem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️