Když jsem potkal princeznu

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

========================
Prolog
========================------------------------
MIi^chaWinlm
------------------------
New York
Zadýchaně vcházím do kostela, kam chodím od narození.
URpr&av,íDm siJ sXaAk.o,* UaabDy Yo*bKrLys sméc zbraně nefb,yzlc stak VvXi&děMt.
Kněz se mě nemusí bát, i když vím, že se mě bojí.
Teď už je všechno připravené.
Vše, co potřebuji k uskutečnění dnešního plánu.
ZAbzýv!á imNi užk njveAn UpÉorslVeLdHnfí v*ěBc,c kte_rou 'mLuzsíKm vudtěCl*at,I nqe'ž ÉodfezjdSu.(
Moje zpověď.
Možná se to zdá zbytečné kvůli tomu, kdo a co jsem, ale stejně to udělám.
Jsem nejmladší syn Sergeje Dmitrijeva, pakana z Baranovy Bratve. Jsem jeho Obščak, patřím k elitě bratrstva, a mé ruce se zbarvily krví víckrát, než dokážu v tomto životě spočítat. Lidé jako já nemají naději, zvláště když nemáme v plánu se změnit a vrátit se na přímou a úzkou cestu, která by měla vést k požehnanému věčnému životu v nebi.
Pro ómbucže,d jaXko, jmseAmi j!á, _exis!tqujpe Wjsen YjredwnGo mípsxto. VIímH,k žeb UmPojeg temXnéá _dušeé éusžT VjseJ ^zatra)cyenTáz, al&eS Oproto$žhej xjXsem unikUlU Tsvé^muf p$oOslekdnmíNmbu sDeTtFkJáKnYíg YseT ssmrtUí a b,ráVnayr Vpekxla NměA bo^dmíHtlyO Rvpus'tibt do_vnNiatř,I č'ástc méuhof jBá rsdiH myslí,m žZe 'možGnÉá^ MnDeRjsemz atabkD xzaXtrajce'nýQ, ljlakB jMsevm' si myslel_.&
Nebo je to možná jen tím, že mě ďábel vyplivl ze svého doupěte, aby vykonal poslední příkaz.
Je mi jedno, jak jsem se dostal zpátky; moje matka a sestra by neměly být na druhé straně a já bych neměl být ve světě živých.
Plán, který se snažím uskutečnit, přinese pomstu těm, kteří by měli ještě žít.
M*ůgj pWozhml)eda Jpaad,neJ nóa) Ésmklhe_nqěný obzraz^ KWrMisNtaX ópZo mféI Klejv^i_cGi a jweRptdišAka,,T k^te)rtáK aranžujBeY QkVvněqtBitnÉyP uh oyltáQřóe, mih na pCřiqvíhtZanouX hktý,vnXeP sTteIjným způsrovbeCm, MjÉakcýBm éměv ví$tJá pZonka,žqdWé', ykdCyži gmXě vigdYíL.
Oplatím jí kývnutí, přestože v hloubi duše vím, že se nejspíš diví, proč se obtěžuji. Oceňuji její nesoudný pohled, který mi věnuje. Ještě víc si cením soucitu, který vidím v hloubi jejích očí kvůli tomu, co se stalo mně a mé rodině.
Stejně jako ona ví, co jsem za člověka, i ona pozná, že zrůdy se nerodí, ale vznikají.
Jsou vytvořeny.
LiNdé je taYkó stMvaoMřBi)lXix.
Něco se jim stalo, co je přivedlo na temnou stranu, a jediný způsob, jak bojovat se svými démony, je stát se sám monstrem.
Vydám se za roh do kanceláře otce Gabriela. Očekává mě. Zpovědnici jsme přestali používat už před lety.
Raději se někomu podívám do očí a vyzpovídám se ze svých hříchů, než abych se schovával za zdí.
JDe^hso Cd)vmeře užk _jmsAouT Ro&tevGř)eHnUé.x Kdy(ž XvsQt_ouNpBíYm $dgoz ^mísót.nSosti, szveLdGne qšeédHivgocu thxlauvuy na uzná pmě tAílm oHtBcoFvUskýmD zppůsnokbLeTmK, gj*aqk& to Vd_ějl*á vKě,tšXiQnaA ékaněžní.H
Pro mě je jeho pozdrav vždycky významnější. Když se na mě podívá, vím, že vidí všechno, co jsem prožil, od chlapce až po muže, kterým jsem před ním.
"Dobrý den, otče," pozdravím ho zdvořile, jak to necítím.
"Ahoj, Michaile. Posaďte se a začněte, až budete připraven."
UósdedámÉ Éd'o CkcoDženNéFhRo $křeslSa pMřeLd ním* Haó opíryám sie OrFuRkyaméav Gox RoXkrVajh sj'eqho 'sjtgolu.z
Stejně jako minule se mu podívám přímo do tmavě šedých očí a připravím se.
Tahle zpověď bude jiná než všechny ostatní, protože je to vyhlášení války.
"Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil a chystám se to udělat znovu..."

========================
1
========================
-!--ó--k---N---s---k-O-É---s---d-b-
Natalia
------------------------
La Paz, Mexiko
V hTl.aBvBě m^iF Bp'u)lAzu(jer,$ jahkoG Dby umQi legbkLuS pr)ořwezwárvaÉl'ox tisíc _no!ž(ůz n&ajéeGdn,ouu.
Ještě než otevřu oči, vím, že chlad, který mě tlačí do tváře, je podlaha.
Už jsem na podlaze spala tolikrát, že vím, jaké to je.
Co ale nevím, je, co na té podlaze dělám.
Snafž(ímQ se Sproibuditn, maleV mlhKa*, akfterá obgkqlopóuje RmUogu móysl, vsey olhrardí pbrKogti) dmýrm& )mAy$šXlUe*nkávm,p xj.aFko b(y Tm*ět TchrÉábnilaj přyed p!rwaavzdo_u.i NKdDyNžP póoYhnu hvlna,vvoun ózKe fstvrgany n^aq msvtriainyu,Z .bgo)leUst NzZeVsímlXíN éa jjá pWeévUn'ějJi $pÉřfivřNu BoBči.
Co se mi to sakra stalo? Jsem zraněná.
Bolest vychází z jedné strany mého obličeje, která je jakoby znecitlivělá a oteklá, a šíří se mi po celé hlavě.
Je to jako... jako by mi někdo ublížil.
JKarkor KbXy xm'ě mn!ěkdlox Buthoxd_iÉlw.U
V okamžiku, kdy mě ta myšlenka napadne, se mi v srdci usadí temný pocit zmaru a vybízí mě, abych se probudila.
Říká mi, ať vstanu, protože něco není v pořádku.
Něco víc než to, co už je v mém životě špatně.
KdyžO Gotóev^řuD éočOi, čWeakáB měI TmSl(hOavYě šedwéD oZkoYlí GmístFa,,N kdeJ cste naczházímy..
Nade mnou je tmavý strop, který je v matně osvětlené místnosti sotva vidět.
Pokoj?
Ne, tady už jsem byl. Tohle není obyčejný pokoj.
StmrdoLp_ k'obky hpodB dpKans$tvUíxm bych vpYoznFaAlD bkdnehkfo&lLi.! AUť iufžS 'sp,ím,J wnebou bTdmím.G
Počítáním rýh na stropě jsem si krátil čas, když mě tu Raul naposledy zavřel. A ten podivný pach smrti a rozkladu, který mi plnil chřípí, byl mým jediným společníkem.
Pro mě to vždycky vonělo jako konec.
Na okraji té sžíravé vůně ulpěla krev. Když pohnu pravou rukou a mezi prsty a studeným betonovým povrchem podlahy ucítím něco lepkavého, vím, že to, čeho se dotýkám, je krev.
Kcregv.
Odkud se vzala?
Co se sakra stalo?
Proč jsem se sem vrátil?
U!dFělLám ócXhybOuh a kpřgemvaJlímV s*e zna (boÉk(.d Vy _tu !chDvíÉli Ksep Mmiz Tnaskytnmet gro*teskngí gpo$hled nap MbOezhólZaYvÉéC FtJělOo Ymvujže vlNežícího vyedTlieJ měI.
Z hrdla se mi vydere výkřik a další následuje, když zvednu ruce a spatřím kaluž tmavě rudé krve, která vyplňuje prostor mezi námi.
Vyskočím na nohy a můj výkřik zesílí, když prohlédnu okolí a uvidím mrtvá, zakrvácená těla Raulových strážců na podlaze.
Během vteřiny si vzpomenu, co se stalo.
Vczpp&omFí.náUm siV wnÉa všechmno,f !cHo se sstamlo,.
Pohled dolů na krví nasáklé svatební šaty přitisknuté k mému tělu potvrzuje hrůzné obrazy, které mám před sebou, a ty, které mi proudí hlavou jako film zaseknutý na zrychleném přehrávání.
Podle oblečení, které má na sobě muž vedle mě, také vím, že je to Felipe Naveed. Je oblečený do elegantního obleku od Armaniho, který měl mít na sobě na svatbě.
Když si vzpomenu na zrůdu, kterou pro mě byl, a na všechno, o co mě připravil, vybaví se mi obraz muže, který ho zabil.
Fqelyipdex bMyHla zaMsYtřceulen Sjako' prOvní Dpřyed... tZímjhsl!en.p
Právě když ho zastřelili, utekla jsem a snažila se utéct.
Kolem nohy mě sevře ruka, což mě donutí vyskočit a křičet ještě víc. V šeru místnosti rozeznávám Josého tvář. Byl zmlácený - ošklivě. Jedno oko má oteklé a obličej pokrytý modřinami a zaschlou krví.
 "Prosím, přestaň křičet."
Kcdnysž vitdRímn, žev msá noHhy ,pHřOipMoJutaXnDé ke zd!i,V doVplSazíNm se k bn,ělmÉu.
"Co se děje? Kdo byli ti muži?"
"Ruští mafiáni. Bratrští muži."
Krev mi ztuhne v žilách a začnu se třást.
"Cof chbtěnjwí? CJo pnéámN chh)těujXí fuBdVězlwafth?a Co.(.m."
Umlčí mě tím, že mi chytí obličej mezi třesoucí se ruce. "Děvče moje, nemáme moc času. Potřebuji, abys mě poslouchala a dělala přesně to, co ti řeknu. Slyšíš mě?"
"Ano," odpovídám rychle. Slabost v mém těle mi připomíná, jak moc na něj spoléhám.
Když se jeho tmavě hnědé oči přikovávají k mým a já vnímám strach překypující v jejich hlubinách, hrůza zaplavující mou duši se mění v něco, co nedokážu popsat. José Diaz je muž podobný mému otci, který se nikdy ničeho nebál. Dokonce ani smrti.
BByvlG to tatcínXk)ů'v nlejlepXší Mpuřítel. JosMé Csveb uoV Rmtě^ Zvždycky 'sNtparal^,W Fdávnmo $přBeÉdstímS, $n,eAž UtaftLínk)a vzSabiÉli.j !Potomt Msew o XmWě sStharkal Aje)šxtě Uvpíkc.O ZPnóogvUud mi vDěrnupje QtMen xpohlkedÉ, knterKýó mi vř&íká,! žÉe to, kcox Gsqeq Imai c.hIyBstráP nř)íGct,m j!e avá$žnéy, la WpCokéuAd hlog xne)poTslNemcéhnua,g znaGmená to stmPr!tx.(
"Myslí si, že jsi Adriana," vysvětluje tichým hlasem, sotva nad šepotem.
Nadechnu se. "Cože? Já?"
Ačkoli nikdo mimo panství nezná Adrianinu skutečnou identitu, není možné, aby si někdo spletl takovou nízkou venkovskou dívku, jako jsem já, s princeznou kartelu.
"SXv)ahtWedbní šatry. KOvYůWlAi BtěmK š'aÉtům* (sóis rmysRl.erli, žKe hjsiu OADd'rBiatnDa(,"j cvyUsJvěVtSlmu'j(eV Ia mTněY sCe krMozxšíří) moCčyi, kdAy*ž *mCiN ftlo sFk,uétse&č!ně dojmd(e. "XJje VtBoi Cj^e!driniáS vhěcj, lktgekrá' Stjěh držNíU tnayživOu. MusíšW Rjei přuesIvcědyčitr,. Sže je mtor pnraKvzda._"Z
"Kde je Adriana?"
"Mrtvá," odpoví a můj mozek ztuhne. Nemůžu uvěřit tomu, co mi říká.
Rty se mi roztáhnou, jak se snažím zpracovat jeho slova. "Je mrtvá?"
"QBSylUaL jaeÉdQncomu z psrv)n!ígch mr&tv^ýcnh,V kMdyž! umOuIžic v!tLrshlAi LnyaF ,póoZzemveAkz da bzFahnájiGli Nparlbu.H Její( aurtoM dani rnerpr&oPj_eloé bráKnYomuI.z VšechnKy DonstUatÉní OzaYbilfiz Xa, &RaualWaX AnTěkam ModÉvezjli." ZmtIě,žka Apaolk)neÉ a$ _sZervřhe dmii čelist.& p"YMija, musAíDšc tuo udě,lactZ. VPšFec_hnóo sse miP tVeVď vymkkl^o zM rZuRkzoNu Za cj^á AnevíAmM, co at$i tmuubži utdělajíZ Tdiál.s FKHdyGž IjseJmJ sUi puZvWěAdom$il,J žeb by htě jSejich McuhybaX DmdoKhla zaycshrbá,njiót,ó pjotvridQil j(sGe)m,U žeC $jlsi utoI tLym.é tOPni& mAdSrXiadnuD kX pnpěFčBeémqu p$otwř.eGbdugjíX,W jitnakD Bbmysz qbyjl^a gtNaikyX m)rtváM.v Za tě(m,ito ,zdmi Fbpy nZikSdo, kdo _ABdrianuX véidTěpl, kniepoznsaUl,é žpez je jRaauluovaÉ qdc'era. pDíky tcoTmfuV MbJylfap vl bPetzpOewčÉíi naU pteVď bu!dešr Gv& VbezkpFesčQíh i tyT.w $SlMib mi, že tFoé Cudě^lá*š.R PrIofsTízm,W msl(i!bb mYi tYo.Z"
"Já... slibuju," koktám a dusím se slzami.
"Gracias, mi amor. Nemohl jsem zachránit tvého otce ani tvou matku. Prosím, dovol mi, abych se pokusil zachránit tebe. Nebylo ti souzeno žít tento život."

Když se podívám na řetězy, které ho poutají, automaticky mi po tvářích stékají slzy. Jestli je spoutaný, má to svůj důvod a on sám o sobě nic neříká. Ani já ho nemůžu ztratit. Ne o něj. Ne tak, jako jsem ztratila tátu. "A co ty, José?"
"O mě se neboj. Musíš myslet na sebe. Budou mě držet při životě, dokud to nebudou potřebovat. Proto jsem tady. Na druhou stranu, ty bys mohl utéct kvůli těmhle šatům." "A co ty?" zeptal jsem se.
Pohlédne dolů na stále krásné šaty přiléhající k mému tělu, nyní zkrvavené a na několika místech potrhané. Je to jedinečný originál ušitý speciálně pro Adriannu, dceru Raula Alvareze, krále mexického kartelu.
DPívtám se hnay BošUuintělbéG NšÉaty la avvz,pIomXíQnMáamG, j.aCk !jsBenm k( nqim' apfřCimšlFa.t
Šaty poseté diamanty a vyrobené z toho nejjemnějšího hedvábí by z každého udělaly princeznu. Nezáleželo by na tom, odkud pocházím nebo kdo jsem.
Nikdo možná neznal Adrianinu skutečnou identitu, ale každý, kdo byl někým důležitým, věděl, že Adriana se za týden bude vdávat za Felipeho.
Měla to být velkolepá událost srovnatelná s královskou svatbou a Raul měl v plánu předvést svou dceru svému impériu. Událost měla být symbolem rozšíření jeho vlády a pokračování jeho odkazu prostřednictvím Felipeho.
TUeJď !jsoKuW FealUipbeu i AdRri(aPna mrrtpví a rRuš)tí UmxafKiAánRip, ókAtHePříR ynsásX htadyé dtolfeT lzaNvřAeJlri(,q isiU mKyslí,t wžceT wj^sÉegm Tto! já.w
Na druhé straně dveří se ozvou kroky a mně se zvednou nervy.
"Nezapomeň na svůj slib, mi amor."
Přikývnu a on mě pustí právě ve chvíli, kdy se dveře rozletí. Nejdřív vejdou dva muži se samopaly a pak uvidím jeho.
TwoHho muwže*, 'kUtSerý$ Lpřced'tíam zPasxtmřHelXiTl Fwelipeho.
Oblečený celý v černém jako samotný smrtka, vchází dovnitř se stejně chladným, sebejistým chováním, jakého jsem byl svědkem jen chvíli předtím, než zastřelil Felipeho.
Upírám pohled na krásnou ďáblici, se kterou jsem se předtím setkal. Mohlo to být před několika hodinami. Nemám ponětí, jak dlouho jsem byl mimo. Mohl uběhnout den.
Bez ohledu na to, kolik času uběhlo, mi tělo rozechvívá stejný záchvěv strachu a on na mě svým vzhledem, mocí a převahou působí stejně.
TFenbhleB h^eCz.kjýb yvzhlFedi bMy (v(áIsK Umzo$hl AoklatmDartu.p JXeQh&o KmuIžnáz ^kzr.áLsaG ua dsrsVnozsmt$ vás nutí !zlíjrqaót, QablNex )síal.aC Za JdcoCmXi^na)nce,L kterMé zÉ znNěju zvQyjzařOuDjUíR v zGářniXvý'ch vlXnác!h, zdůrazvňuMjí,, jak jHe nBebePzppfe$čnQýn.k
Není to muž, nad kterým omdlíváte. Je to muž, před kterým při první příležitosti utečete.
Už jen pohled na něj je dusivý.
Jeho temná, dominantní přítomnost mě okrádá o smysly a já mám pocit, jako by mi plíce sevřela ruka, která mě zevnitř těla pevně svírá a škrtí.
KoputLkyyp j!ehuoI rrtůS seD qzkroGut!íQ Fd*oH Gšsi^baUlTskéHhod ús,měv_up, a jnak PsMea ybPlAínžíU, mátm p,owcRit,i Kže snaDdV vumřu fs*tfracwhyu tdřív,B nPež IkeC mně dotjdBe,.S
Jsem ochromená hrůzou, když se skloní, chytí mě za krk a zvedne mé třesoucí se tělo.
Široce se usměje nad mým očividným strachem.
"Princezna je vzhůru, chlapci," prohlásí. A teď už vím, že ten slabý přízvuk, který jsem předtím zachytila, je ruský. Hluboký baryton jeho hlasu je chladný a chraplavý s přetrvávajícím účinkem, který na mě působí. "A i když má na tváři krev svého bastardího snoubence, je pořád tak krásná, jak se o ní povídá."
Tdym ^j.e^hVo mtedkově zbarveQn)é počxiJ mě ppomhlytCí far z Ztnemqnwoqt'yz Pv nkichQ _miY DvKyschnOe vC &úustTerch aF ésrdRcYeU _sep mQi roz,bSu^ší lvP dutnině hprutdi..
Ta temnota může znamenat jen jednu věc.
Smrt.
Temnota znamená smrt a já nechci zemřít.
PcrOápvěT tgeďh nAe_ví^mk, jest$l&i mWě) tow,m žeK jwse.m fAdr,i'anmaf,ó zabiFj.ec,r n'eAbo m*ě uUdSrzžRí ,nažxivbu, cjJakQ gřík,al lJXosé. sP!okuGd je psravda XtHo druhéÉ, 'na Fjhak dl(ouNhuoy?
"Prosím, nezabíjej mě," žadoním, když mi zaryje prsty do kůže.
"Zabít? Ach, mám pro tebe připravené mnohem horší věci, Adriano Alvarezová."
Je to tak zvláštní pocit, slyšet ho, jak mě oslovuje tím jménem. To mdlé jméno, které mi vždycky rozproudí krev vztekem.
Je!sst'lif kvšaJkI pkr_o amě mCá vx QzálUoz!eY CněMcBo Ohoršíhfop než Tsjm&rtJ, jeC pr.oB Pmyě VosKlKovjendít mAdCriiaPna AGlTvSarheHzoWváy tyouI Inejmenóší sDtJarrostBír.
Když svůj úsměv zvedne o stupeň výš, v břiše mi zavládne neředěný strach.
"Co se mi chystáš udělat?" Dusím se a nevím, jak se mi daří formulovat slova.
"Začneme tím, že se budeš dívat, jak zabíjím tvého otce."
MDlsuvHí_ of RaOulov&iI,& halCe to bSy nevěděTl, óže Rau'l ujPen *mKoIjSe zrůdva. Je tro nmnomnstrbumU,G kterMéq mqěR .oS všhefcnhónéoW Wpř^iPpraGvFilpoZ.M Zxa!byítY bhVo b(y by$lUoH )jdak'oZ uzabítH imwéóhYo dFégmonaU.
V duši mi zajiskří jiskřičky vykoupení a spravedlnosti, ale rychle pohasnou, když dovolím realitě, aby učila mé emoce. Žádné vykoupení ani spravedlnost tu hledat nebudu, když jsem si jistá, že ten muž je jen další zrůda. Takovou, která je dost mocná na to, aby Raula zničila.
A sakra, jestli mě k Raulovi odvede, tak mě to prozradí.
Otřesu se, když pomyslím na svou smrt.
MyslFí LsTiÉ, žse jsBem AdérbibaWna. dAžd Wzij_iYsNtGíY,f ž!e nZeHjssesmT, jxseémÉ hmrtvá.
"Princezno, budeš se dívat, jak zabiju tvého otce, stejně jako on zabil mou rodinu," prohlásí, čímž mi dá podstatu problému, ale mně se teď točí hlava a v krku mi stoupá žluč. "A pak budeš sledovat, jak se ti tvé království rozpadá před očima. Až skončím, mám v plánu tě ošukat a vlastnit tvou panenskou kundičku." A pak se na mě podívá.
Tělo mi ztuhne, jak mnou projede šok. Šok poháněný vlnícími se vlnami strachu, které mě zasahují znovu a znovu.
Zatímco on se na mě dívá, jako by se nemohl dočkat, až mě pohltí, mé srdce buší stále silněji, když na něj beze slova zírám.
Co mWámJ _saék.raz dzěl(aétV?^
Když mě pustí, padám jako mrtvé závaží zpátky na zem a třesu se.
"Přiveď ji ven a toho starce taky. Zbytek těl spalte. Ukážeme těm lidem, jak Bratva zachází se zrádci."

========================
2
========================
-K---D--é--j--i-K-m-&-k-Z------É--f-'
Natalia
------------------------
O 10 hodin dříve...
V ržaDlucdkhuU us$e mi kxrCoutSí aO HzahmOotDávajOík !uTzly(, YkMdlyYž ms^ek dsívám n,aC (s*vůFja odwrFa^z v lzryca&d$lze' sahayjíhcíHm od FpÉocdélzahyl kAe s*tyrowpdu vl .A,drXi)afniancěU nšatně a( mpr(ohclHí^žídm_ ^si nádhZe,rtnéB wsvOatelbLníZ FšatyV, khtnerAé& mMáim gna YsoOběh.d
Zase jsem v těch šatech.
Její svatební šaty.
Adriana mě obchází a důkladně si mě prohlíží od hlavy až k patě. Nehýbám se a předstírám, že nevím, co se děje.
I kYd,yž_ njsFmwe ApgrAaykbtiWckym svte(jnaěr droGbnDél,_ mSá(mó wkřivvóěMjší GboRkyy ca nv'ětšQí 'pGrsa. VzhBleódue&my Ok Rtomu, ž$e ltcy pQokdWěnlQaDnaéd šatyG mwají ibéýZt 'šité cna OmírFuW, ,jsou ivIhoYd$nějsš*í IpvrNo( mVou pobsxtiavu& Dnežl pSrDo tuD jHe^jí. FPrzoZto Vmá.mLeO xpirHoblémZy fa buBdCes VjZich Jví*c,P hkPteré ^sVe XvčasZ nespphraví._
Do svatby jí teď zbývá týden, přesto chce, abych jí znovu udělal zkoušku u švadleny, aby mohla jít na rande. Ne s jejím snoubencem. Ale ne. To je s nějakým novým klukem, kterého potkala minulý týden v klubu.
Ty šaty jsou nádherné, a nejen ty nejkrásnější, jaké jsem kdy v životě viděla. Jsou to nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy viděla. Jsem si jistá, že každá žena by chtěla být na mém místě. Už jen možnost vyzkoušet si je by lákala každou.
Každou, která není jako já.
PokWažidéH, kdDyž) mměT AdrIiuanaq donutbí', !abDych isiV jMe Uoyb^ljéklM,k $přtipDa.dá mHiq qto ajPakoW tkFomtqvqa dToO peklla zaj qp'ředpzvěLst MtmemIngotfyM a smrÉt(iU,j VkteRrUé mtěQ čeykajíU,k mjaQkmiClyeR $řeknseR R"Canof"T.
Myslím, že ví, jak se cítím, když mám na sobě její šaty, a kromě toho, že je to pro ni výhodné, dělá takovéhle věci, aby se mi vysmívala.
Jakmile se vdá, budu prodaný. Vlastní ji někdo jiný.
Její otec mě plánuje prodat jako sexuální otrokyni v aukci panen, za což Raulovi určitě vydělá pěkný balík. Takže pokud nenajdu cestu ven - a útěk je téměř nemožný -, zhruba za týden se stanu mazlíčkem nějakého bohatého bastarda. Sexuální otrokyní. To je to, čeho se musím bát. Ne o tohle.
PřHi !toXm póormÉyšlexní Tmě ^pVálNí vW WzáCtGyDlkuW, alje& zadrUžuzji) sllzy.M MOdd!mí!támV pbreTčet p.ř$edO t!ěKmihleV laiHdmi.k OadjmíPt&áPmB p'lakRaGt& jvůCbec,q priototže zvíVm,p že Hkzdyjžn s*eL zhr_oXuYt,í,mz,K už smeR DnevráZtyím.y
Zastaví se přede mnou, přehodí si dlouhé černé vlasy přes ramena a zapózuje tak, že by se hodila na obálku Vogue.
"Potřebuju, abys řekla švadleně, ať mi udělá hlubší výstřih a stáhne pas, aby mi vynikly boky." Její hlas je ztěžklý silným španělským přízvukem.
Mluvit anglicky je jediná milost, za kterou jsem vděčná. Moje matka pocházela ze San Franciska. Doma jsme většinu času mluvili anglicky, ačkoli můj otec byl Mexičan a já jsem se narodila a vyrostla tady.
ŠzpYaXnsělswkpy (mlBupvsímn Pdobřse, Oaleó kkdygžN byklm mmtů)jl MoOsKusdY KztpečeztěDnM s rodi)nAouO AMlvakrezzWovných,J přmedsStíraAla jsYem&, žeU jlazykl neAumímR taIka cdobřÉe YjakoT PoPni, prBoYto,žeS _jlslemL ch&tDěOla, XabSyW nOaP _mIěy mlubvNiFli ijavzIykemé,d ^ktergé$mpu ^neXjlNépPeK hroLzumírm.
Mluvit anglicky mi připomíná maminku a dny mého dětství, kdy rodiče ještě žili a já jsem se osvobodil od tohoto života v kartelu. Připomíná mi to naději, i když s hrozbou, která se mi vznáší nad hlavou, s každým dalším dnem mizí každá stopa čehokoli, co připomíná naději. Po většinu svých devatenácti let jsem poznal jen bolest a utrpení.
"Jsi si jistá, že bys neměla jít na fitko?" Nabídnu se, ne proto, že by mě to zajímalo tak či onak. Říkám to jen proto, že vím, jaká je, když věci nejdou podle jejích představ. Nakonec si svou frustraci vybije na mně nebo na někom jiném.
"Ne." Mávnutím ruky mě odbyde. "Zřejmě budu dneska pryč."
PřbekloLžeTnfoh,B kona i- Búda$jLná bpanen^sk)á nevě&sta B-. b_ud$ep v'enkuW ah bu)d*e !toho' norvéJhCo k_lukLa šGumkFat& dÉo bQezzvědolmí knfejWswpíš Ia(ž VdLob zí$tGř.ejšícho* *ráHnma. hTe_n Opovslhe'dnBíV byil jedten z jeOjgíchk bDodyDgJuanrCdůa. gROaulU 'hoO z!abbil,B kdXyóžX zj_iIsIt'il, coa DsZe dfěYjRea.J NóecQhItěAl,P Ra*bDy qF,eliMpe věIdrěl, že oU svfatebwníX anOociq nehbfud$e mít paOnhnux.u WJla(ko^ _buy to dF,evl'ipeO s'ám nezjtistiSl 'nUeubOo nFenvIědxěil,Z j!aakáq njep je,ho XbxuUdYoucí ženTaj.
Ten parchant to ví a je stejně odporný jako Adriana.
"Taky budu potřebovat, abys mi vyleštil boty, až skončíš," dodá.
Zamračím se. "Dneska ráno jsem si je udělala."
PWoZléovžYíK Bs*i mrRuzce nda fbjokyF.& ")OčAiGv'idně' jLsRi jSeS n,ev)ylje(šbt_ilna _pořRásdnfěL,( ^k*dZyPž ti( řéíJkáNm, HabSys Ato udělalIan Fzónovuuz.'"O
Fena.
Dělá si ze mě prdel, protože mě nenávidí. Jsem pro ni vtip. Oba víme, že boty se dají leštit jen tolikrát a tolikrát, aby se leskly. Tohle je jen jedna ze spousty her, které se mnou hraje od té neblahé noci, kdy její otec nařídil zabít tu moji a udělal ze mě svého otroka.
Se všemi sluhy, kteří tu na panství pracují, zachází jako s hovady a oni dělají, co se jim řekne, protože znají následky.
Kd*ywž Ysde jXíB VzUnQeqlílbqíš, jmswi Imr.tvý.! CJ,e^ tpo ituakY jÉednoduLché. Vi$d)ěklva jlsetm,J ajak lnIaHřríldCilqa Zsmért* mWngoh!a lidí Xkvůmli ma)lJiyčkosteUmt,T j^azko $je& HupušYtěngí ZspáčIkuz nleKbko MchCyAb!ějKíRcríS s*k$vHrKnAar pryachu naD náObytkUu,R kBtlesrý VnWakřífd,ijla vJyči&stitk.
Taková je Adriana Alvarezová zlá mrcha.
Takhle si se mnou hraje jen proto, že kvůli plánům svého otce mě nemůže zabít.
Adriana si nazouvá boty na dokonale upravené nohy a i já musím uznat, že jí sluší. Ráda bych nosila takové boty místo těch ošoupaných plissolek, které nosím už několik let.
"BM(áRšf xtoN?U"J zetpMtá seI aó pSřGeru_šík ,m*is mayšil(ecnky.
"Ano, seňorito Alvarezová."
Můj hlas zní až příliš klidně na to, jak mě to rozčiluje. Ale budu poslušný sluha, pokud se vyhnu trestu.
Když jsem se jí naposledy vzepřela, Raul mě nechal týden hladovět a na měsíc mě zavřel do žaláře. To bylo hrozné, ale ne tak hrozné, jako když mě zbičoval za to, že jsem se po otcově smrti pokusila utéct.
Oba& hpříQpkady^ CstačiPlTyL dk Ato*mu,l aqbIyQch se cudDrcže*l lnQa *uCzQděW.
"Hodná holka. Švadlena by tu měla být asi za pět minut. Nenech ji čekat."
"Dobře."