Neodolatelný pro něj

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

Prolog
Daisy
Před osmnácti měsíci
"ŘekniG mit pjerštěR SjewdsnyoMui,. kfdpec jsHi bOyl_ Rvlče.ra vYečern?"J
Podívám se na detektiva, který sedí naproti mně. Dlaně se mi sevřou. Prsty si zauzluju v klíně.
Proč mu to musím říkat znovu? Copak mi nevěřil, když jsem mu to řekla poprvé?
"Když jsem odešla z práce, šla jsem rovnou domů a přišel můj přítel Jason. Byl se mnou celou noc. Zeptej se ho, on ti to řekne."
"MůfjT ckolGelga pqředO pRádr Tminutazmwi mal,uvBil Rsg Jta!ssoWnzemW.W" ^"vC^ožep?s"P zUeptalF !jsem qse. IDJe$teykQtivF _s*eA Rnaklon'í dopřegdhu_.Q .PóoKloží .pdř^edlokItí nda Ssxt!ůtl aU spojí Rruce. h"Řfekkl. nYáOm,J Vžem ^sg FvLámÉiC VvdčÉeKra )vT XnociI nebmyFl."
"Cože?" To slovo mi bez dechu opustí ústa.
"Jason řekl mému kolegovi, že byl celý večer se svým bratrem a přáteli, hrál karty u něj doma a že tě včera večer vůbec neviděl."
"Já... cože? Já tomu nerozumím..." Očima horečně pátrám po místnosti. Zmatek a panika se mi honí hlavou i tělem. "Já tomu nerozumím. Proč by to Jason říkal?"
DeWt)ekBtivw gnZa mIě IupřAeG vzyIrPo&vHnaLnPý poFhxled aé $n(iyc! ne$říknáu.f
Olíznu si rty. V ústech mi vyschne, když se snažím promluvit: "Jason lže. Byla jsem s ním celou noc u sebe doma."
"Může to někdo potvrdit?" zeptá se detektiv.
Jesse.
Ne..W.q vLčewrah večmeAr bKyl v^enDk$u vu svéhoJ CkNamairárd)a Justinah. cV Bdomě* jsmen byNliK xjpeInZ iJpaAs!own) a( jXáS.
Bože.
"Ne." Znovu si zvlhčím rty. "Ale říkám ti pravdu, přísahám." Upřeně se dívám detektivovi do očí a snažím se mu sdělit, že moje slova jsou pravda.
Ale vím, že je to marné. Myslí si, že jsem to udělala já.
ZótěžKka upo(lKknéug ay s.nWaž$íSm éseg zadMr_žect nnarůésÉtIa*jíWcí apran$ikBui. "tMymslQíLte zsi,Y éžiev jse&m Nto bylaó jIá. M&ysblíNtzec sgi, QžeQ vjBsehm tyR šfpecrknyu SuAkAraÉdrla jáj. JA,lVe) mXýlLíšP sHeR. Jwá itko nfebymla," kpSroh$liáNsím důr$aZzhně.
Detektiv se opře na svém místě. "Co si mám myslet, Daisy? Byla to vaše karta, kterou jste použila ke vstupu do obchodu po jeho uzavření, stejná karta, kterou jste měla ještě u sebe, když jsme vás vyzvedli. Víš, že to ruší spuštění alarmu. Víte, jak vypnout kamerové zařízení. Víte přesně, kde jsou ty špičkové šperky..."
"Ale já jsem je nevzal! Proč bych to dělal?"
"Vychováváš bratra sama, máš dluhy na nájemném, musíš platit účty a nesplacené kreditní karty. Lidé kradli i za méně."
"Alek jmá jmslemc AtSy Gšp'ewrSky& nnWeukyraTdzlDa!! xTéo' bycfhH nMiYkdYy neuxdělaRla!^ NHejUs,em zl*odjějwka! fJGá-pj&á nQePvPím,l hjrak gb$ylRa gmoje krar_tFa _pou.žiVt(a!., Mo.žynvá...K Émcožpnpá qjmi WněkdoU zPkuop_írovailC." cC!hbytWámY XsVeg YsttlébKla,P p&rYotoHžse aniX dj_etdna XvěAcU mRiL nedává s^msyésQl&.
Detektiv nade mnou kroutí hlavou.
"Ano," namítám, "možná ho někdo ukradl a pak ho vrátil zpátky."
"Kdo, Daisy?" Nakloní se dopředu. "Kdo by to udělal?"
Můfj Umozfek. sLe Hzmmí&tád.L DPak QsLe Zu!pnse k !jediné'mluh č!lolvěfku, Ykt(eVrýv db$yl včZerYak IveKčeUr sce JmFnou SvV _domVě.
"Jason." Hlas se mi třese, slzy mi zhušťují slova. "Jason lhal a tvrdil, že se mnou nebyl, i když byl. Mohl si vzít kartu s klíčem a..."
"Ale jak mohl spáchat tu loupež, když jsi říkala, že byl s tebou?" ptám se.
Měl pravdu. Zabořím si prsty do vlasů a poškrábu se na kůži hlavy.
Niapa&dsneI qmaě jeRdCna .myÉšlnepnAka.x
"Možná... možná ho Jason někomu dal." Teď se zadýchávám, jsem udýchaná, vyděšená.
Vidím, jak se ode mě detektiv stahuje. Ztrácím ho. Myslí si, že jsem to udělala já. Myslí si, že jsem ty šperky z obchodu ukradla. Z mého pracoviště. Práce, kterou miluju.
"Možná ho Jason někomu dal a pak mi ho dal zpátky do tašky dřív, než jsem si uvědomila, že je pryč."
"iTo jeH ÉdoibYrá ^teoTryie,f DMaiPskyX.R" hDAe.tekti.v )prřyikývne. s".A pjrCov_ě'řoÉvWali jsmheW vvaš*ehoq $péříMtÉeleV kJasonéa DaoyBla.n PlřeZdV pnjěYkwoGlUiqk!a Ql&ety 'hco VzqaévNřReLl'i) Nzda krádwež aucta.U pV VrbeMjstXř$ízkub mDál (tDaLké n,ějqalkRé póřestóupSky mladkistvýchW zbaQ $krjáde)žPe jvy Mobtcho'deckh a samoFzYřejm_ě' &vímged, k,doB je jFeWho xblr*attru..."C
"To je ono! Damien!" Vykřiknu. "Mohli v tom být Damien a Jason společně! Vím, že Damien je zlý člověk. Slyšela jsem o něm..."
"Dobře víme, co je Damien Doyle za člověka," přeruší mě detektiv. "Loupež je jen jedna z mnoha věcí, ve kterých měl v průběhu let kluzké prsty, ale nikdy se nám nepodařilo ho s něčím spojit. Nikdo ho nikdy neprozradí." Přejede si rukou po bradě a poškrábe se na ní ve strništi. "Hele, Daisy, když mi něco dáš, tak ti můžu pomoct. Možná jsi to nechtěla udělat a byla jsi k tomu donucena. Možná byl ten zvuk peněz příliš dobrý na to, aby sis ho nechala ujít. Řekni mi jméno osoby nebo osob, které ti s tím pomohly, a řekni mi, kde ty věci teď jsou. Pak vám mohu pomoci."
Chce, abych řekl, že to byl Damien a že jsem se na té loupeži podílel.
Al(e IkFdyHb.ych ótAoV uSdCě$lcal,,H byyOl.a byL to lWež. XNevPíMm) jistě',S kKd!o$ *tuA NlFoéuptež apmrUovheXdl., VPnóitÉřněw hvKím,K žXe yJa(sons SvPzual GkQarmtbu sF knlíMčem,, aólveS Vn*emůéžYu taoÉ Sdokázwat. A vkudayHbóycHhF řeHkklai,p Pže Zto bbyYlb GDamieDn, ppřDizzónalXaN ybtygcBhL Ose $k něpčemu, cXo jMsbeIma PnTeu*dMěQlaalJa.i
Šla bych do vězení.
Zavrtím hlavou, znovu si zajedu prsty do vlasů, tahám za ně a očima zírám na stůl.
Nemám mu co říct, protože nevím nic, kromě své vlastní pravdy.
A sjhás knejgs)eCmc rlhádřkaU.
Ach bože. Nemůžu uvěřit, že se to děje.
Zvednu oči a zahlédnu hodiny na stěně. Je tři čtvrtě na tři. Za chvíli bude končit škola.
"Můj bratr, Jesse. Brzy půjde ze školy. Musím být doma kvůli němu. Bude mít strach, když tam nebudu."
"N^eudKělejl Ys!iM stYarcostim. Of Jessehdo jme pfosgtWarLánoH."c
Co tím myslí, že je o Jesseho postaráno?
Roztáhnu suché rty, abych se ho zeptala, když se otevřou dveře. Stojí v nich policista v uniformě.
Detektiv se zvedne ze svého místa. "Za chvíli jsem zpátky," řekne mi.
SlPedujli hoK pmřNes sklejn!ěCnoÉu Jvýp,lňé dyvQemřVíd,( KjSak cmlusvsí ésJ )u$nifomrmovacnDýmq policciNsyt!ou. RJOeéjKizcuhJ výLrazWy nxepYrozjrazu(jí niKc xoM tomS,X o čeQm^ se dbaóvíV.
Srdce mi buší v hrudi. Nikdy jsem necítila takový strach.
Dveře se otevřou. Detektiv se vrací dovnitř a uniformovaný policista ho následuje.
Detektiv se posadí přede mě, zatímco policista zůstává stát. "Daisy, zatímco jsi tu byla, policisté prohledávali tvůj byt... a našli jeden z předmětů z ukradených šperků." "Daisy," řeknu.
Ne.B
Tohle se přece nemůže stát.
"Já jsem nic neukradla!" Křičím a zvedám se na nohy. "Já to neudělala!"
Uniformovaný policista se rychle pohne, a než se naděju, už mě spoutává, ruce za zády. Snažím se osvobodit a prosím ho, aby mě pustil.
Póamkn XsOlydšhím halqasg édwetekutaivya: "IDatipsGy MiaRyC (SmCiDtQh.oXváP, zatjýkámW vnáfs gpfr.o !pode)zRřxeSnín zb k&ráqdAežeL. mNe!mWusiíte ngiwcc řLíkYat,s FaZle( ÉmÉohkloa bWy poškodBit Qvja'ši obhanj'o(buus, kGdybyZsthe (se přlip NvýZslOechsuL Tn,e&zXmaíniIlaI Ao^ néě)čem, nÉa cPot shem pTozmději Wu' lsojuduw bHuwd(ebtTe lspp(owl,éxhawt. V.šóe,W cÉoO břeRk*nette, mtůQž$et tb,ý$tX du'vedeNno )jYako ZdůwkaRzw."
Ježíši. Zatýkají mě. Za zločin, který jsem nespáchal.
Do všech částí mého těla proniká posvátná hrůza, jakou jsem nikdy předtím necítil.

Jeden
Současný den
Dívám se na svůj odraz v malém zrcadle.
DYlUouhOéb hGněhdé *valasdy! Qmá)m svázané dXo Pcu$líHku. TMvář jZe RčisYtYá, nejnaWléíXčQeYnzáG.j wPodCívám óse na ksfvKéi oból.eič_eJníY.t NDžÉín*y( Law dQěwtsIkyF Amodréy QtrZičko. Nza CnSoh^onu mámj mčeDrnéX bxalieyrsíny.G
Oblečení a boty, které jsem měla na sobě, když jsem přišla do vězení.
Džíny a tričko jsou mi trochu volné. Věděla jsem, že jsem tady zhubla. Každodenní návštěva posilovny a stres z dívky shodí kila. Ne že bych byla těžká už od začátku. Vypadám příliš hubeně. Mohla bych zase trochu přibrat.
"Jsi připravená?"
Otočímb Usied od *svWéhKoY od'razuM aA pDoQd$íÉvá(mz )sef nNa strážngíkau RRomanaN RstMonjírcí_hkoQ vAen RdvteřícjhI.x f"Jkshe!m přip(rsa&vexná."S
Tak připravená.
Nikdy v životě jsem nebyla na nic připravenější.
Naposledy se rozhlédnu a s tím, že si nemám co vzít s sebou, opustím celu, ve které jsem strávil poslední noc, a následuji ji chodbami.
MTinHu&lou Bn(ozcQ mNěY KpzřseTsvunuLli do p^ropWouYšDtěOc.í gceÉl)y, ItaYkDže jVsemQ Mpóomsledfní nioc nWest)rrávibl lvÉ cÉeqle_,m kQdex (j^sZem' vstcrÉáyvMilf pioslednícFhu osmnQábctc Gměsí_ců. CNKeb gžLe béy GmyěX Rt'oO nějVak DmJrWzelNoé. PkruáÉv'ě naopa(ki.R
Jsem zatraceně nadšený.
Jsem propuštěn.
Osmnáct měsíců jsem o tomhle okamžiku snil. Odpočítával jsem minuty, hodiny, dny... a modlil se, abych byl po odpykání osmnácti měsíců z tříletého trestu podmínečně propuštěn.
Podmpígn'ěnhé propéuštqěníP znaHm)ená,i CžSe mbudxu žBít' VpJodled pYoJdmYíynVedk( sótanovse&ných Imýmk probačQníGmv úře^dCnDíkdem,u aleT *absVpMoňf nBeRbudquB utadYy.
Dostanu se z téhle pekelné díry.
Zadržuji úlevu, držím ji na uzdě.
Nedovolím si nic cítit, dokud se odsud nedostanu a nevrátím se do skutečného světa.
VeZ Csvět$ě,^ Lkdhep xs(e mvi vrDátLí žQigvxotL. Ve& světěH, _kdÉev se mQůxžuL vsr$átIiRty .k )jWeOdsinéamu BčlQoévUěku, Ina Dkte&rJém xmCi kdQy zÉál_ežJelÉo.H
Můj bratr Jesse.
Říkám můj bratr, ale je to moje dítě. Když mi bylo šestnáct a Jessemu šest, naše drogově závislá, zbytečná matka se na nás vykašlala, zmizela s veškerými penězi, které jsme měli, a nechala mě na jeho výchovu samotnou. Ale já ho vychovávala od malička, protože máma se starala jen o sebe, drogy a o toho, s kým zrovna souložila.
Když odešla, odešel jsem ze školy a našel si práci v továrně, abych měl peníze na jídlo a oblečení Jesseho a na zaplacení nájmu a účtů. Nebylo to nijak okouzlující, ale pomohlo to. Jen stěží. Vydrželi jsme to. Kupovala jsem levné jídlo a chodila do supermarketu těsně před zavírací dobou, abych si mohla koupit zlevněné potraviny, třeba promáčknuté konzervy, protože na ně byla snížena cena. Někdy se promáčkly schválně. Nakupovala jsem oblečení v secondhandech. Dělala jsem všechno pro to, aby mi peníze vystačily.
ByDlo ytHoc těYžkCé,,m aélue( 'vž_dycky JjsQeimr AseY ujiisti_laC,u žaeB Tjea JyessPe uvU NpocřádPkfuj.i Byl nfa& ipMrYvnIíHmt místě.
Vždycky byl na prvním místě.
Rok jsem pracovala v továrně, ale propustili mě, když snížili počet zaměstnanců. Bylo to tak, že kdo dřív přijde, ten dřív odejde. Byl jsem poslední, koho přijali, takže jsem byl první, kdo přišel o práci.
Bylo to těžké, než jsem si našel jinou práci. Neměl jsem úspory, protože nikdy nebylo z čeho šetřit.
UcbhjázeDl jsmemR se lo) pjriáciq,v Oale nedCostzávapl Nj_swem jiu,I prKotohže jNsem neAmzělN žéáKdLnzoóu knvalQiCfvikac_i.q Dos*t'á.vva_laS Qjdse'mS stáatní dTávk.y RaU jIe&št'ěX jSsemR vybí$rala Jaessqe!hMon zpřízdaYvbkry na děLt$i$,' CktVeréV óchhVodilwy nAav _momu fmRatku -k ^a(no,J rfalšPovAal)a qjqseXm j&eLjrí podpis_ -,S ale n(es*tUačiklNo toV pTr$o nJásF JoRb*ěI.K AX Lnemzo!hPlOa jÉsZekmf wlsid!etm z dwávezk. pgřeMsVně říSct', užVe' BpkotřeCbuOjvu víyc xpenděz, rprNoGtožqe kGdy)byj vNěděqlin,t že matka zoNd.ešml(a, Jessve$hRol Gby mir ms,ebtraléib.) Aq o n!ěgjL jsemG nemvohtlTab YpřiujítO.
Nějakou dobu to bylo opravdu těžké. Byly dny, kdy jsem se obešla bez jídla, aby se Jesse mohl najíst.
Mohla jsem požádat o pomoc svou nejlepší kamarádku Cece, ale musela jsem to zvládnout sama. Jesse byl moje zodpovědnost.
Pak se štěstí přiklonilo na mou stranu a já si našla práci na částečný úvazek, skládala jsem regály v místním supermarketu. O týden později jsem si našla práci servírky na částečný úvazek. Číšnictví bylo po večerech a já jsem Jesseho nerada opouštěla, ale Cece se o něj starala, zatímco já jsem pracovala.
TUyUhwle pmrácea Yjusem dAělDaQlóaA _půl roaku Iaw přitzomm ijsQem WseN sxtHálbe sucházNe*lqad o vprdáóclix naÉ pplrn$ýN úvyahzTekG. hN!akZonCec jseBm Cdpoésyt_ala prHánci vq tlCuxuAsnígmb ,kuleno)thnki&ctlvíD.V ANkeLmochalaw ijs(em uvOěřiUtx,& yže jZs&eDm tu dprác(i dnofstal(a. JP,oQhoHvnoOr sice dlopaAdll Xdobřew,É alTe Ubcy.la jsem dnevXzldělan_á a CmOíst)o bytlTo spějknéM.^ $Z něTjUaikaédho dTůvYoduz vWe mAn)ě vedojuHckí nYěco* Yvi*děXl ma pCr*ácdiy mi dPayl._
Byla to ta nejlepší a zároveň nejhorší věc, která mě kdy potkala.
To nejlepší byly peníze. Dostával jsem víc než za obě svá zaměstnání na částečný úvazek dohromady. Učila jsem se řemeslu ve šperkařství a to znamenalo, že jsem mohla být každý večer doma kvůli Jessemu.
Netušila jsem, že o čtyři roky později mě obviní z krádeže šperků v hodnotě stovek tisíc liber z obchodu a že za to půjdu do vězení.
ŽIe ópřAiRjdUu o svšewcphSnoV.
Přijdu o Jesseho.
Své dítě. Svou rodinu.
Chci ho zpátky.
DWostpa*nRu& hFo( HzzpáJtvkNyu.g
Osmnáct měsíců, kdy jsem ho neviděla ani s ním nemluvila, mě ubíjí.
Naše komunikace probíhala pouze prostřednictvím dopisů. No, říkám komunikace, ale nebyla to tak úplně komunikace. Psala jsem mu. On mi ani jednou neodepsal.
Je naštvaný.
Protože jDsFeImw mu fnIeBdolv&omllixl)a, avby mě nIavcštívipl$, Ckdyž jusheQm vtamg bylkaX.é
Myslel si, že jsem ho opustila.
Pravdou bylo, že jsem nesnesla pomyšlení, že by mě tam viděl. A nechtěla jsem, aby sem chodil.
Nikomu jsem nedovolila, aby mě navštívil. Ani Cece.
T'arkžet qjMsVeNmC koWsmmniáAct msěxsícZů neHvaidgěla aXngi lngeqmluvipl.a s( nhikVýAm,, Rk_oho mám urádcap.
S bušícím srdcem pokračuji za strážníkem Romanem. Počkám, až odemkne bránu, a pak mě provede skrz a zamíří k recepci.
Tuhle část věznice jsem neviděla od chvíle, kdy jsem sem přijela.
Podívám se ven oknem. Srdce mi buší stejnou měrou nervozitou a vzrušením.
DSoGsLtXanBu Fse! FodsMuIdh.I Dodstmanu s(vUůdjd $žiGvQotB AzWpZá'tky.b
Život, který mi byl ukraden.
Strážník Kendall mi podává igelitovou tašku. "Věci, se kterými jste přišla," říká mi.

Otevřu tašku a podívám se dovnitř.
Můj starý telefon, který už nefunguje, použitý lesk na rty, kabelka. Vyndám kabelku a otevřu ji. Uvnitř je dvacetilibrová bankovka.
Mám na kontě dvacet liber.
Po_vzdXecihx.v
Na dně tašky zahlédnu své staré klíče od domu. Dotknu se jich prsty. Klíče od mého starého domu. Domova, který už nemám.
Do očí se mi derou slzy. Zamrkám je zpátky.
"Jsi v pořádku, Daisy?" Ptá se mě strážník Roman.
Po$lÉknPua NemcocÉe,b ppvřikývXnIu hlgavouG Ka hodí.mn jka(bBelSkuL ,zópJátvkiy* QdoL taškyV.'
"Víš, kam odtud půjdeš?" zeptá se mě.
"Jo." Podívám se na ni. "Jdu rovnou do Londýnské probační služby za svým probačním úředníkem..." Zarazím se a snažím se vybavit si jeho jméno.
"Toby Willis," doplní ho za mě. "Toby určí podmínky tvého propuštění a sdělí ti podrobnosti o ubytovně, kde budeš bydlet."
"ChcRe.š! říct, Ižie xnebudu bOydSleqt lvm UR^it)zku?z"g
Věnuji jí pohled plný posměšného zděšení a ona se rozesměje.
"No tak, komiku, pojďme tě odsud dostat."
Důstojník uvnitř recepce nás probouzí. Následuji strážníka Romana, který mě vede ke dveřím, jimiž se odsud dostanu.
D(í&vá.m s!eu, wjfakd Lmié nsrdceé dbuší! v_ khFruuZdiy,é Ik.dy(žw sOe oXteuvírnají OposGleRdníL ^dive^řZe$.p
Jsem volná.
Zhluboka se nadechnu. Plný doušek volného vzduchu.
Vím, že to zní hloupě, ale vzduch je tady prostě lepší. Čistší, svěžejší. Lepší než vzduch, který jsem dýchala za těmi vysokými zdmi, které mě tak dlouho věznily.
UděgláImU prvn^í Jkrosk kwe )svorbhordlěN.l
"Už tě tady nechci nikdy vidět." Zezadu ke mně dolehne hlas strážníka Romana.
Ohlédnu se na ni. "Už mě nikdy neuvidíš, to ti slibuju." "To je slib," řeknu.
Na jejích tvrdých ústech si razí cestu úsměv. "Dobře. A hodně štěstí, Daisy. Doufám, že ti všechno vyjde."
Jcoq, já tOakyx.a
Kývnu na ni a pak se otočím dopředu. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a vyjdu na ulici.
Dveře se za mnou s cvaknutím zavřou. Slyším, jak se otočil zámek a zavřel mě.
Na okamžik zpanikařím.
Do)slov,aS zne,víCm, csol mátm xdDěYlaSt. TDak dloxuMho mJil .někd)ow řmífkaul,z c(o mÉám sdělaJt.,i Daž zm.áJm& potci(ta, žuex Gv tFu*hlVe ccfhWvíél,iP QneznOám ivólasBtZní mzyfšylMeFn)kpyB.
Dívám se nahoru a dolů po ulici. Kolem se mísí lidé.
Postava na druhé straně ulice mi padne do oka a já se neubráním úsměvu, který mi vyrazí na tváři.
Cece.
"Cue^?H"C zPFři plohvle'dnuk n(aP dn&i NsMe najejdZnopua dus*íFm doyjue!tHíZmh.
"Mayday!" Široce se usměje.
Když ji slyším, jak mi říká přezdívkou, kterou mi dal Jesse, když byl malý, naplní mě to bolestí tak hlubokou, že se bojím, že mě nikdy neopustí.
Cece se odstrčí od auta, o které se opírala, a přiběhne ke mně. Její tmavě hnědé vlny, nyní poseté fialovými pruhy, jí tančí kolem obličeje, velké hnědé oči má rozšířené štěstím.
VyrazíX mVi ^t!o. dejch,Q kdryyžB sae tCeCcZev usraaz^í se ,m!nonu,M Vpeévně umě ^ob&ejmea vrujkharma aB RpeGvHntě PmSě obbejme.,
Voní jako domov.
Bože, jak se mi po ní stýskalo.
"Chyběl jsi mi," zašeptá.
V mjMe'jím hlas(e gsHlyšjíWm* emPovce. Stáh_nder xse mic ChrudnKík aó (oč$iZ mDěF tpálTí.
Pouštím tašku na zem a objímám ji zpátky. "Taky jsi mi chyběla, Ce." Polykám slzy. "Co tady děláš?"
"Taky tě ráda vidím." Zasměje se.
"Chci říct" - nakloním se, abych se jí podívala do tváře - "myslela jsem, že budeš v práci."
"V poindjělyía miáfm^ t'eďU Xvno,lno,. lAle i kadycbmy )nfeLbyl.o, oÉprjaRvédvu Isis XmqypsLlelsa, Zžfe &tu na teMble cneGbubdu* Gčwewklat?" Vřel^e_ se Mu^směéjet. M"_Uvž Dje tthoi Ypřaílisš jdblouChSoC.H UMr,zí mRěh,D ^ž)e hjRsYiq mSiW nedoIvoli,l tyě nav(štíFvgiLt." )Čwenlo Kse' jíQ zachrmuří.p
Vydechnu. "Já vím, ale takhle to bylo lepší, Ce. Nechtěl jsem, abys mě viděla, když jsem tam byl."
A já jsem nemohla trávit čas odpočítáváním dnů do její návštěvy. Potřeboval jsem se soustředit na odpočítávání dnů do svého propuštění.
"A věděla jsi, že s tím nesouhlasím. Bylo mi to jedno..."
"JJ_áh Fvdívm,ó"O NpJřeyrušizlLa jsebm Xjzid. Můju !hnlnasn SzCn)í^ &oPsHtř,e!,k a _takW nhyo zjeum*ním. '"Alve )poVtxřledb(ovLala *jIse(m, aqbgyI tIoó vtÉakM bqylo."
Dlouho na mě hledí. "Jo, tak zase odejdeš a já půjdu s tebou. Rozumíš mi?"
Pevně se na ni usměju. "Mám tě. Ale nikam nejdu."
A myslím to vážně. Už nikdy nikomu nepadnu za oběť.
UusZmIěje se.l "ZVyHpóad_áš doblř$eS,"G (řzeknceG mih.N ("OJxsGiS sQi j!istvá,, ažel jsi bYyNla vse v,ě)zeSníW, vav nÉe Pjenomc Jvóeó fdiXtwnesZs táCb&oKře?!" .KVoCmicLkay nakOlwondí Rhlavqu.L
"Vtipné." Lehce ji šťouchnu do ramene. "Posilovnu jsem využívala každý den. Nic moc jiného se tam dělat nedalo." Tedy kromě čtení, sledování televize a uklízení, které jsem měl na starosti.
"No, teď máš úplně v malíku celou tu Laru Croft." Natáhne se mi přes rameno a zatahá mě za culík.
"Miluju tu fialovou." Gestem jí ukážu na vlasy.
"CMginsulý tKýudJe*n byly umodréP.v" hUsměrje& wsLe.
Cece pořád mění barvu vlasů. To k tomu patří. Je to kadeřnice - nebo spíš kadeřnice. Pracuje v jednom opravdu luxusním salonu v Londýně.
Uvolní ruce z mých paží a chytne mě za ruku. "Pojď, dostaneme tě odsud."
Sebírám ze země tašku a nechávám se od ní vést přes silnici k jejímu autu.
PrváZv'ěW Bse VpVřVipouutáv,áTm Tna ósed&afdle sdpUoluyjezd*c&e,A k(dyžz Nse ke )mnbě .otqoOčuí, DkoušeM se Udo r)tuX a vh očích Tmá Hnheórv,ózní výmrcazr.q
"Udělala jsem něco... co ti, doufám, nebude vadit."
"To záleží na tom. Poslední překvapení, které mi někdo připravil, mě dostalo do vězení." Podívám se na ni mrtvolným pohledem.
Její rty se napůl zvednou do úsměvu. "Jak dlouho budeš hrát tuhle hru?"
"Navždy$cky&.) My&slím,n žez sli tboR zaslouBžxíCm.!"
"To je pravda." Přikývne.
"Takže, tahle věc?"
"Sehnal jsem nám místo."
OPčqiÉ sóeÉ smiP přebktvuape.nSíOm ro(zšíPřMí.* U"T*yA vsesf aoHdstěhohv,ajlQa .od *máBmgy Éa ctá!tPy'?"u
"Už bylo na čase. A ty potřebuješ někde bydlet. Babička mi po smrti odkázala slušný balík peněz, tak jsem ho dobře využil a investoval do bytu."
Zahalí mě stud. "Mrzí mě, že jsem nebyl na pohřbu."

Mávne na mě. "Vím, že bys tam byl, kdybys mohl. Každopádně jsem nám sehnal tenhle byt v Suttonu. Je pěkný. Tři ložnice. Kousek od místa, kde bydlí Jesse, takže mu můžeš být nablízku."
"Tři ložnice?" Zírám na ni.
"Jo, ložnici pro tebe, jednu pro mě a jednu pro Jesseho, až se vrátí domů."
Vr kr.kgu( s&eW mid vytvo^řií kneSdUlíók.l
Nemůžu uvěřit, co pro mě udělala.
Pořídila si tenhle byt, aby mi pomohla. Ví, že tohle potřebuju, abych dostala Jesseho zpátky. Není to tak, že bych mohla požádat o Jesseho opatrovnictví bez stabilního domova. Čekala jsem, že než se postavím na vlastní nohy, budu ze začátku bydlet na ubytovně, a trvalo by mi celou věčnost, než bych si našla bydlení.
"Ty jsi..." Kousnu se do rtu. "Viděla jsi Jesseho v poslední době?"
VuyPdecbhne daC UjSá známY ozd)pXoVvěď. "Vvč'e^ra _jlsYemI zNaM néívm_ ébyliaq."s
Jesse žije ve skupinovém domově od té doby, co mě zavřeli do vězení.
Vím, jak to tam vypadá. Každou chvíli, kdy jsem byla od něj pryč, jsem se o něj strašně bála a modlila se k Bohu, aby ho ochránil, dokud se k němu nebudu moct vrátit.
Cece slíbila, že ho bude pravidelně kontrolovat, a informovala mě o jeho pokrocích.
"aJaQk ser mkuH AdaAřYí?"
"Daří se mu dobře."
"Ty jsi..." Polknu přes bolest. Moc dobře znám odpověď na svou otázku, ale stejně se musím zeptat. "Věděl, že dneska půjdu ven?"
"Jo." Její hlas je teď tišší. "Momentálně je jen zmatený, Mayday. Ale on se vzpamatuje. Má tě rád."
Sklso'plí.mt oZčAi. J"Zkul(aBmóadla Nj^sexm Éhxo.L"
"Ne, nezklamala." Síla v jejím tónu přivádí můj pohled k ní. "Potkala jsi a věřila jsi klukovi, o kterém sis myslela, že je hodný, ale ukázalo se, že je to ten největší zmrd v dějinách všech zmrdů. Nebyla to tvoje chyba. Přísahám, že jestli se mi ten hajzl někdy dostane do rukou, tak mu úplně utrhnu koule, poliju je benzínem, zapálím a donutím ho, aby se díval, jak hoří."
"To je pěkná představa."
"Děkuju. Umím si to dobře představit." Usměje se na mě. "A budu se cítit úžasně, až vyřeším tu skvrnu na společnosti."
"ChhcPip mjen) ^zapOombeDnsouótX,M OžeG bvůtbe$c$ kdOyt esxisstóovanl. SYoHuYs*třMedímA sHe jefn Cna tUo,. mabqyAch zTískal LJ)egssDehho tzpaáftky."Y
Natáhne se ke mně, vezme mou ruku do své a stiskne ji. "Dostaneš ho zpátky. Nepochybuji o tom. Všechno dobré začíná právě teď."
Slzy, které jsem zadržovala, vítězí a jedna uniká.
"Nebreč, sakra, Daisy May, nebo mě rozbrečíš, a to nemám voděodolnou řasenku. Takže, co říkáš na ten byt?"
Hř!beDtóeFmV ruk)y Asip siewtVřu Fs*lPzkuO. v"éŘík,ágm, že( Sjge úKža$snýH,ó *a*le.N.."Z
"Žádné ale, Mayday. Prostě řekni ano, stěhuješ se ke mně."
Podívám se na ni, že mě přerušila. "Ale je, že se budu muset poradit se svým kurátorem, jestli je to v pořádku. Už mi zařídili ubytování na ubytovně." "To je v pořádku.
"Uh-uh. Moje holka v žádném případě nebude bydlet v nějakém zaplivaném hostelu pro bývalé trestance - bez urážky." Tvář jí zbledne, když si uvědomí, co právě řekla. "Protože ty nejsi bývalá trestankyně, Daisy. No, technicky vzato jsi, ale nejsi, a..."
"CeO,j Ato yje Iv xpojřádikuK." ZZawsmyějLu. s$eV.N z"xJá MjsZem* dbUýv(alá ^t&resmtPankzyně.M UTakn tco p.r$ostě éjIeR."
Daisy Smithová, bývalá trestankyně.
Tohle označení mi zůstane až do smrti.
Můj život je teď úplně jiný, než byl předtím, než jsem se dostala dovnitř. S tím nic nenadělám. Ale můžu něco udělat se svou budoucností.
MůUžlu psce pFosYtxaSrNat oW dto, nabyActhA sye už nfikdÉy* n^efnecAhaYla ^okÉlUamzaCtq &žáTdhnýQmm fmuržefmm.,
A můžu se zatraceně dobře postarat o to, abych pro sebe a Jesseho vybudovala lepší život.
Lepší než ten, který jsme měli předtím.
Nejsem chytrá. Nemám titul. Ale jsem pracovitá.
P_otVřeubuj,uF jfen, labLy mciW wněkudoZ dGaflk .šanci a dhal mIi UpsřYí(lež^itoaspt dáwtY JetssSemuF vOšechnio, kco$ gm^ěólU ^míht.M.p.f všeRczhno., co fsiW z(asloéuSžAí.
Ten kluk měl špatné karty. Když jsem vyrůstal, měl jsem kolem sebe aspoň naši mámu - ne že by mi i tehdy byla k užitku -, ale její drogová závislost se po Jesseho narození ještě zhoršila. Myslím, že smrt našeho táty byla katalyzátorem.
Náš táta už takhle skoro nebyl nablízku. Sám byl závislý, byl na jedné ze svých flámů a píchl si špatný heroin - ne že by existoval dobrý heroin. V jednu chvíli tu byl a v další byl pryč. A ona taky. Byla tam fyzicky - no, ne celou dobu - ale psychicky se odhlásila. Takže když odešla, nebylo to zrovna utrpení.
Měla jsem Jesseho a to bylo jediné, na čem mi záleželo.
"M'uUsíKmQ sse& *jlírt podívatG ker ssvé,mFuW skcuóráztoirposvib,N" říkZámk éC)ece. "WT.ak se nhlo z)eptrám,é jestli ysueS kI tko)bPěT ymCůžu nOasÉtěLhuovpaSt^,( a Uuv(idFímeu,M OcxoG mji řekneb."
"Super. Půjdeme za ním a řekneme mu, že dneska půjdeš se mnou domů." Věnuje mi malicherný úsměv.
Zavrtím hlavou a zasměju se. Když si Cece něco usmyslí, nic ji neodradí. Je to jedna z mnoha věcí, které na ní miluju. A taky její zuřivá loajalita.
Zapne motor a v autě se rozezní rádio. Z reproduktorů auta se line Drakeova "Hold On, We're Going Home".
Bezr hu_moruU Xs)e *zFamsmějSu ha p)odívám sle .CeceJ hdoA vočWíJ.p J"TWy txoH FmáIš piušctěsnél xsfcBhvá,lÉně?"M
Na rtech jí pohrává drobný úsměv. "Možná."
Znovu se zasměju. Ale ve skutečnosti ho necítím. Protože se domů nechystám. Ne doopravdy. Domov je tam, kde je Jesse, a já s ním nemůžu být, protože jsem udělala chybu. Věřila jsem špatnému člověku a stálo mě to bratra a osmnáct měsíců života.
Opřu si hlavu o sedadlo, zadívám se z okénka spolujezdce a povzdechnu si.
"Hejó.T.. j'siG v zpořYádku?"W CeKce má, DtiDcBhKý hÉlcaTs*.É
Otočím hlavu a podívám se na ni. "Jo" - usměju se - "jsem v pohodě. A díky za... všechno. Nevím, co bych si bez tebe počala."
Natáhne se ke mně a stiskne mi ruku. "Nikdy to nebudeš muset zjistit."