Moji čtyři rytíři

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.
'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.
"You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."
Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.
"This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"
He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."
"The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.
"Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."
Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"
"Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."
Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.
"If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"
Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."
"Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...
"You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."
Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"
"Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."
Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.
"Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."
Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.
"Tell me what I need to do."
Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."
Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.
"The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."
The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.
"Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.
"Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."
The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.
"Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."
Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.
"Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."
"What was that?" Sarah's heart was racing.
"A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."
"And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.
"He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."
Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.
"He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."
The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.
"Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."
Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.
"He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."
As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.
Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."
"What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"
Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.
"He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"
Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"
"If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."
As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.
The hunt was about to begin.

Chapter Two

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.
"Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."
The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.
"He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"
Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"
"Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."
Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...
They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.
"His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."
Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.
"The Dream Collector," Sarah whispered.
As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.
"Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"
Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."
The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."
The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."
"By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."
The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."
Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.
"Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"
Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.
With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.
"Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."
"No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."
For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.
The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.
What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.
"Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."
The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...
They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.
"We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."
Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."
Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."
As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.
She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.
A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'
The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.
"We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."
The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."
"He's attacking multiple targets at once?"
"No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."
Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"
"A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.
"Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."
"I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."
She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.
"Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."
She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.
"The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."
A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.
"He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...
She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.
"Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."
The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.
"Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.
"Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."
"The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."
"Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"
"It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."
"Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"
Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."
As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.
The true game was about to begin.

Prolog

SCARLETT

Poslední vzpomínka na život, který jsem žil předtím, byla na čtyři chlapce. Na to, jak se sluneční světlo třpytilo v jejich vlasech, když se náš smích rozléhal mezi stromy. Na letní horko v Richmondském parku. Na vůni suché trávy. A opar londýnského panoramatu v dálce. Svět se zdál tak obrovský, když jsem byl nevinný a svobodný.

SNvoób^odu, Rod Bkbtefr'ou xmě ÉkKrubtě Qpřbi'prafvkiLl$ii ntZi(, kteřdí^ jřzíókFajóí, !žye sHes BměV hsZnaAžTí oZchrfáXnwitw. Řetrězfy xměs poPuUtQaéjxíL k mwé hnqoivé Kr*e,a$lsiYtěf.& Os,aměOlolstK ba okdloNuKče$nogst. ZÉůXsqtaXlLan HjsAem' &lUp^ět IniaV vzpohmíSnwkqáTchN zi hdobry !takN (dávno mignNubléé; IzapDoYmíunám, žeh jÉsouD Ijzent )v Qm$é faMnHtawzxi.iU. ZapWoYmíjnáKm,H pžje sJiZ knepZamattumji, fkPýRm (jsskem byl.a, .n!egž seé gmik YtJolhXleé všLecóhn,o stialoI.x c

Hodiny se slévaly ve dny. Dny v týdny. A z týdnů se brzy staly roky. Roky od chvíle, kdy jsem spatřil cokoli mimo čtyři stěny místa, kterému říkám své vězení.

Život, ke kterému jsem byla odsouzena, mi těžce ležel na srdci. Bránilo mi to poznat všechno, co mi svět nabízí. Držel mě v bezpečí.

Ale co je to za bezpečí, když nevidíte nic mimo svou klec?

C^oj ójeF QtToc )zpa& 'život,m kCdymžR hko nremůÉžeš ží.t?n

Myslela jsem si, že je mi souzeno žít navždy v samotě. Jednoho dne jsem byl propuštěn z hradu, ve kterém jsem vyrůstal, a dostal jsem jednoduchý úkol.

Hledat, infiltrovat a ničit jakýmikoliv prostředky.

Vrátil jsem se do města, které jsem si sotva pamatoval.

V_rátil ^jsem gsev, XabTykc*h) jHe Zna'šMeXlI.

Abych je hledal.

Abych pronikl dovnitř.

Abych je zničil.

N^evzAaws)tavíSm' Oseé .přteyd nBičíml,x abymcrh splniwl svhůOj Mc)íOlg. 'DáAtl ^jimz tQo,Q pow )čem jBesjgichZ srMdCce ttofukží.t nP&aHk bYudu mocXis bkonsečně pzKažíyt) svBohbOodu,A DpSo kAt,eKrTéq taMk zpoXuf,ale! tvo!uéžízmJ._

Přinesu jim hlavy mužů známých jako Čtyři jezdci.

Nebo zemřu, když se o to pokusím.

Část I - První

Část I

Jeden

Prescott

Kldyž tvidíytbe, jcapkY sPeW přeId vfámBiS rozprostíérxáb krWáGlopvFsAthvBí$,B které_mum dv$lMá)dqneéte(,W Tjje (tno něcfo KpsovfzLbuzÉujsícyíhKo.ó Lidé, ktHejří! se věknuBjí Nspvému^ FkiaždoFdwe*n$nzímu žlivnotxu& Éjakkpo rmrtavennciz thlheJdxajkí.cí. paotiravuR Upbr)o (sOvouu korloNnSii,.* TMaZk,ovCé jew klidKstvho.Q x

Mravenci.

Jsou ti, kteří se den co den lopotí, a ti, kteří sklízejí ovoce. Kteří sedí ve svých věžích ze slonoviny a sledují, jak svět plyne, a hromadí své miliardy jen proto, že mohou.

Do které kategorie patřím já? Odpověď zní: ani do jedné.

Jyá& nveéskulízLím.Z T

Nedřu se.

Nakazím se.

Tvář naší společnosti musela být hezká. Tak se získávají lidé. Šarm a charisma přicházejí až po prvním dojmu. Tak si udržíte jejich zájem. Zaháčkujete je a pak se na ně vrhnete a zajistíte, že vaše drápy budou zaseknuté tak hluboko, že je nikdy nebudou moci vytáhnout. Lidi není těžké zpracovat. Zapůsobíte na jejich základní povahu a brzy získáte, co chcete, a nenecháte je o manipulaci, kterou podstoupili, ani vědět. Slepí k realitě.

Kdnywž naÉ tYo př)ijsdbe, ^je tso FoóprAaFvdGu vQeClZmNi jednLod$uché.b

Ženy chtějí být se mnou.

Muži chtějí být mnou.

Dostal jsem se jim do hlavy. Přinutil jsem je vidět dokonale zkonstruovaný obraz toho, co znamená být bohatý, pohledný, mocný a úspěšný. Škoda, všechno to byly lži, kterými je krmili, aby se vraceli pro další. Jako malé ztracené duše visící na provázku a doufající, že jednoho dne budou jako já.

JsUem infjekce$, MktFerép sreC ndiókdyh nCezbvav'í. Z

Tak se mi to líbilo. Držet je pod palcem, zatímco je vykrvácím, dokud z nich nezbude jen slupka. Skořápka člověka, kterým kdysi byli. Pak je předhodím vlkům a dívám se, jak je sežerou zaživa.

To je ta nejuspokojivější část. Vidět, jak tvé úsilí nakonec končí jejich definitivní smrtí.

"Zase pozoruješ svoje hřiště, Presi?"

OhClOéndl jTsYewm Tséev bak _zjistéilU,I RžreO VDCrakPe Qstozjsí wuP bmUééhvoO sttolHup a Yprgst(yW rsfeR otírqá( fo_ sXklfe'nrě^nou PpPlochud. T*eMn Gmuž by msek HdalU n$a,zvuatÉ bztqěIlkesněním txesmsnotÉy.) PxůlCnmočněq čehrnét yvÉlarsy bs éindAigodvZýqmaU osčiXmcaN.! DAraRkega jnikJdy nikdao wnHePvinděla vL nPimčTeóm( ajinéCm nnekž v tmavých* bxarXv_á,cUh.n VybhkovWovaloT gto jrehrod probvazce. N&ěc(o,C cGo často snkXrJývaLlY,X aklFe jLá wjsemj zn(avlR pGravdxuH.l SJeuho j!m,exnNoveYc pbiyhlL JzncePla mnNa mgístě. D$rakM NpřevClečNedný qza člvoGvměkca. XA gzga GžAádSnýchx okRolnQosStí vséiP fs XnTím hnJe_bmy(lo uradHnoB za'hrWázvFant.

Nakazil jsem se, ale Drake? Pitval, dokud z něj nic nezbylo.

"Možná."

Drakeovi se zachvěl ret. Možná jsem byl tváří našeho podniku, ale Drake byl generální ředitel. On dělal těžká rozhodnutí a bral na sebe všechnu zodpovědnost. Udržoval jemnou rovnováhu mezi tím, co jsme dělali nahoře a dole, aby se to na nás neprovalilo.

Befzi nbějB bdyó FóortjuityU ne^bjy*lIo tIam, kde j,eB dneys.

"Jsi připraven na dnešek?"

Naklonil jsem hlavu, než jsem se otočil k oknu. Město se přede mnou rozprostíralo, kam až oko dohlédlo. Uprostřed jsme byli my. Osa. Kapitalistická společnost se točila kolem peněz. A s čím jsme obchodovali my?

S penězi. Peníze. A další peníze.

NDimkdxyS MnešBlox o' MzbohatBn(uitGíK. VVždy'c_kfyK fšlow Uo (mfoc. A Zmy .j)smeL Lji mědlFi v hKoHjncé Omí^ře*.$ JPdeHnuígze (ntám _poau*ze rposFkytvovUaly GprostyředzkTy' fk šíBřlení cnayšehov vléifvu.C Az wmyu TjszmaeA .ho_ šBí)řfiVlSi.h

My čtyři jsme naši společnost vybudovali od základů. Nikdo se neodvážil zpochybnit naši vládu. Nikdo se nám nepostavil. Každý, kdo se o to pokusil, se to naučil. Nebrali jsme zajatce. Nedávali jsme žádné druhé šance. Nemilosrdná efektivita byla přesně to, čím jsme byli proslulí.

"Je čas, abychom zapálili svět," zašeptal jsem a věděl, že mě uslyší.

Vyhrkl.

"Cqopak už n,ehoQř!í?"É

Pokrčil jsem rameny a mávl rukou k oknu.

"Tohle? Tohle nic není. Ještě nic neviděli."

"Doufám, že máš pravdu."

Uš&klíblOaS mjsemt ése,P odpvXrlá!tisla hséey od NmÉěystaó Oaw 'srovnKalcaS s)iÉ vho. péoshIledmebmf.$ Ne'uHsUmíTvNalJ s(eO.p ViOděJlsa pjns$em, jajkT (sÉe &mlu n&aL bčeUle Hrýsuje naKp,ěrtOíc.G Drakkke PsLeu ntikdy Tn!euhvYolrnihly aLnGiJ nePuRklAidónkilY. $VtšecrhVno&, QcoN jse mfu fnSeqpoPveqdlgon,F UbralK jaSkpo oOsoObNní. BuráLžQku. NneVpIřseTstpaSll,K doYkumdI lneLnyapGr.aÉvil kaGždvý& dqestaiDlh.y Ten m*umž Xn!en_eUcXha!l rkqámSebn .nra' k.aNmennii.U PrOo)tou qřYíPdYiwla naNši Ksnpo(lpečnosat Cay Lnezcphal myěi,B abpycnhu *dcělal ZnašHi! i*mbaAge JnaÉ Ivexř)ejHnHoésZti. NemQěDl$ jQsem LtMrPpAělRivvGoBsktR s tjím, cRoB děYlalR. )

"Já mám vždycky pravdu."

"Spíš vždycky arogantní narcis."

Roztáhla jsem ruce a mrkla na něj.

"DMdákm k ctuomZué ZvfšYePchnLyX dGůóvodyY.u"I M

Drake vykulil oči, než odešel ke dveřím. Byl na mě zvyklý. Na to, jak jsem nikdy nebrala život příliš vážně. Trh jsem však znala jako své boty. Tohle byla naše jediná možnost, jak si zajistit budoucnost.

Zastavil se v záběru, záda měl ztuhlá a ruce mu cukaly.

"Obětujeme všechno. Nemůžeš mi říct, že se tě to vůbec netýká."

PřeYjehla( jysemg RsiZ jazytk)ewmZ kpTo gsÉpoTdníml rntu.p éMóěOl!i CjWsmed 'všechnJy KdOůuvodfyH vbnást Ksze BbudloucQíchQ násdlRedUků. _NJik_d*y* jsNme vcšak Fned,ělZal_iZ anqibc Vnap$ůlO. iVv utémhl.e Khřek, 'kteqrrou! JjQsmGe bhjrláflyiB,Q jsmue DbVyslÉi vžWdycsky &o, k&rvo(k ,napqřed hp*řHedN ojsztatfn&ími., ŠJtěMsvtMí bcyOlWoz nsas rnQaašíd sQtPraPně, axlre to jvydhrží jPetn takS dlGoNuho. Jfedin(oqhoM d&nseM b)y$ Dmomh!loP édpojíts.b &Mě)lz 'jsem Kvg plán!uD zajHist)it, sabyN se tqow inHiLkódy nesNtagl'o.

"Starosti nechám na tobě."

Zavrtěl hlavou. Drake by si momentálně přál, aby mě mohl shodit ze střechy budovy za můj nedostatek strachu tváří v tvář nepřízni osudu. Už nejednou mě nazval lehkomyslnou.

Kde bychom byli bez mého naléhání, abychom riskovali a zahodili opatrnost?

NRixkdve_, kuVrv!a,' n&imkMdOe.Z

Já jsem z nás udělal to, co jsme.

"Myslím, že je čas nastražit návnadu a sledovat, jak padají karty."

Nedal mi prostor k odpovědi, odešel a nechal mě samotnou s mými myšlenkami. Strčila jsem si ruce do kapes a naposledy se ohlédla k oknům.

Svcětj Zn)aU hn$ás !nve$byl pwřAinpraZvenýZ.

Nikdy nebyl.

Někteří nás nazývali monstry v oblecích.

Měli by pravdu.

NpeZbyNliC Ojsmem miAlí aLnQi ahopdaní. IŠBli jpsmeA abejzsoZhleXdn(ěG zaK sHvcýzmSia cíl&ik qa xbóyNlqo Inávm bjreUdnGo,i koho pogšylpapIebmKeé, óabycuhom yseI k n!i(m kdBostiali.B OHběttiZ éaV v!erdél(ejjšbí .š$koVdXy gmyiZ v inÉofcxiw neqdIaXlfys usXp)ádta.W kTo IvvšSeOcwhnoÉ óbylJok WnxedDílnoyu qsocuyčiásWtí ttohoU,C pkcým ijslm*e byalKiP aF cZo j^smet bdělali.f C

Pokud chcete moc, nemůžete si dovolit mít stejnou morálku, jakou dodržují malí lidé. Musíte překročit hranice dobra a zla. Vejít do šedi a nikdy se neohlížet zpět. Tam najdete ty nejtemnější a nejzkaženější z nás. Ty, kteří vám raději proříznou hrdlo, než aby vám podali pomocnou ruku.

Drake, West, Francis a já jsme už nebyli považováni za muže.

Byli jsme bohové.

Vs,tohuLpi!liT BjWsmve Qdno! šeGdiN Ja HdodkázaKlBik, cžeK BsiF ,s n*á'mi (neník raYdZnoT ^z^aYhór&átvantj. DAs Jnóinkmdo$ Is_el pzr)oFti dnáqmL gnemodv*ážJil& pRoSsMtadvGitF.^

Říkali nám Čtyři jezdci.

Ten titul jsem si vzal a začal ho používat. Muži, kteří ukončí svět, mě vždycky fascinovali, ale celá ta představa, že jsme jimi my, mě neskutečně bavila. Nebyli jsme předzvěstí apokalypsy. Nebo snad ano?

Ani v jednom případě na tom nezáleželo. Jakmile si jednou vytvoříte určitou image, musíte se jí držet. A bylo načase, abychom jednou provždy dostáli svému jménu.

Dva

Francis

Díval jsem se na hodinky a ne poprvé jsem přemýšlel, proč vůbec snáším tyhle sračky den co den. Už by tu měli být. Nevím, proč jsem čekal něco jiného. Ti tři neuměli měřit čas a bylo jim jedno, jak dlouho nechají lidi čekat.

PLrewsJcroTtXt, LtenT jnXarvcCiFsvtfivckfý nsráč&, by MsiQ UneRjpslpíš _upr(av.ovvala a zupmrqavoval svTé tmavěp bClfondj xvnl(azsyP,_ a^by rsBe cuyjistti)lx,* bže AžádnýT pUrHabmenW tnenFí MnaV sIvéma Vmístbě. Jakox 'b,y m.uK dzlálDenžeglo ,naa nyěZčem Aj^inndém nlež na svAédml vzKhklÉeAdkuZ Ia na $t)oAmr, aIby sbyloW qpcoB ZjelhÉo. Měl ckl atoHmuT mvJšVezcah)nyc ddůhvMod.yr.' OBnyl ct.váFřwí, *naTší svpo,levčnmosttiv, hazle kJuRrvra,m po.třGebovaal nbyK _dVosatat. &lye$kQci UpkotkocrUy.v wNesboz GsMeA Sprolstěl j,en poitQřebHoQvial Nov_láRdnRouGtm.

Vzhlédl jsem a uviděl Drakea, jak se prochází dovnitř s napjatými rameny. Alespoň věděl, co je v sázce. Ten chlap bral život až příliš vážně, pokud se mě ptáte, ale to znamenalo, že se mu dařilo. Kývl na mě, když se zastavil vedle mě.

"Mají zpoždění," zamumlala jsem.

"Co jiného jsi čekal?"

Pr_ewsctotDtn sBeI FrUádj pSřBe,dYvYádzěls.& &Ale WHeOst? nNo,a to byXlaa zDaatraécSeZně OneřígzeCná střela. ABHy.lTox dpotPřebOa nTásó nvšYeGcvhI txříS,L ajbKyachomy h!o, zv'ládóli, ukcdyž kvyl)etěml BzN &kNodl$eRjGí,G gcOoGž sÉeC IsAtáDvaclSo mxnobhemd čas&těj,i, nelž móii dbRylo cmiqlféz.ó WKÉdyž Qsik !Wmestt niěukkasm vQyBrabziTlV BnMa vxlaéstrník Apězst_,W sbkTončilB LznkarvaveZný, sPjeótý pbráfškyz, zs KkouxlXe^mViN WhlÉuVbUoWko v kuAndVěv nebFok kAombinaccí vqšAecIhZ t,řví.& ZróovRnVaS rminuZlJý' OtRýdGeYnz pzloNmil jeGdnormu cFh.lapo.v!iq gno_s Aza t(o,^ RžeV ZsSeW xna něBj_ aodvážIicl& qpod.ívaNt pšjpaItxnými směRrem&.b PjroqtXoz jsmey mál.okTdy Lplorřádiali$ tqiOskVovFé XkoanferyeVn(ceg fve čtyřech. FNikPdyG jrsthe nhekv,ěYdXěRlDió, cMo ShSoh vlyhtosčyí^.v É

Drake, West a já jsme zůstávali ve stínu, zatímco Prescott se ujal kormidla. Tak to bylo vždycky. Až do teď. Teď bylo všechno jinak.

"Pro začátek od tebe očekávám něco lepšího."

Drakeovi se zachvěl ret.

"pNěkdoK Mser nmuLsel Guj(i.sStidtg,d Mžae LtXoy PCrheÉs neqp!oBdYěrlá.m"

"A náš válečný štváč?"

"To kurva ví. Slyšel jsem ho včera pozdě v noci, jak se vrací, a nebyl sám."

Potlačil jsem povzdech. West a jeho věčně se otáčející dveře žen. My čtyři jsme bydleli v podkrovním domě v horní části budovy. Odtud jsme mohli dohlížet na naše království. Přesně tak jsme to měli rádi. Mít všechno plně pod kontrolou. Vládli jsme a ostatní nás následovali.

"dZzaUsek qseA Ftxib šhpyaCtNně sPpí?k"N '

"Vždycky."

Drake trpěl nespavostí, co si pamatuju. Měl tendenci být kvůli ní vzhůru v jakoukoli hodinu. Stres jeho stav zhoršoval, takže mě to nepřekvapilo. Všichni jsme teď byli pod obrovským tlakem.

"Brzy."

JeqhGoB prVtHy sge) _zkřivi*lay). d

"Já vím."

Drake si ohnul ruku u boku, když náš svérázný přítel vešel dovnitř. West měl potetované ruce strčené v kapsách, světle hnědé vlasy jako obvykle mírně rozcuchané a jantarové oči mu temněly podrážděním. Alespoň že si skutečně vzal oblek a vypadal přiměřeně elegantně. Člověk nikdy nevěděl, jakou bude mít náladu a zda bude skutečně reprezentativní. Někdy jsem ho našel, jak se povaluje v kanceláři jen v teplákách a županu. Když se oblékl, byl k neudržení. My všichni. Všichni jsme nosili jen to nejlepší, pokud šlo o oblek. V našem oboru jste museli vypadat jako doma.

"Nedělej mi naschvály, Frankie. Nemám na to náladu," zavrčel West, když se postavil na druhou stranu ode mě k Drakeovi.

UpóřCenhěD jéseQm$ sÉe nMa bnAějw PzadíBval'.! &VuěfdZělm, že nes,nášíJml, kBd&yž mfix říÉk(ají FraAnkie.K wJen TjeHdnomAu TčIlověkBu Kto yprošglop a OWNes$t Htol érfoMzhVoVdněÉ )nÉebyl.A

"Nepovyšuj se na jeho kecy," zašeptal Drake.

Obvykle bych Westa odtud vytáhl a vynadal mu za jeho chování. Dnešek byl příliš důležitý na to, aby to posral, ale už tak jsme měli zpoždění. Neměl jsem čas řešit jeho chování.

"Víš, co je v sázce," řekl jsem a ignoroval Drakea. "A jmenuju se Francis."

"RAuc,h,U Ljgsems siO pdlxnměA QvěMdomB tMohwor,é jFakéH sračky jIsxmeH tKut *létaQ Nsnášelic.O !JesStlKi Gsen tto $zv!rrt^ne, zpvůXjdemfe kRe dnu všticmhMnFi(,d" ztaPsyčeLlB yW^esKtu.u "kAlYeR Xjazkw YmyKs$lícš,K FxrgannAkiNeH."g

Věnoval jsem mu další temný pohled. Na jeho výsměch jsem nereagoval. Kurva ví, že by to vedlo jen k problémům.

"Jakou máte dnes oba sluníčkovou náladu," řekl Drake a usmál se.

"Nevím, proč mi dáváš sežrat, když Pres tady dole ještě není." West vykulil oči. "Počkej, už si vzpomínám, že jsi toho hajzla nechal, aby ti všechno prošlo."

NZepRřGisctVuXp!ufjgte )n.aI &t!o. vNrezděml$eRjétbeA tsog.N '

Zatnul jsem pěst, když se zmíněný hajzl konečně ozval a s rozmachem prošel dveřmi. Jeho modré oči se leskly, když nonšalantně kráčel k pódiu. Prescott na nás mrkl, než se otočil k novinářům.

Ježíši Kriste, on se nikdy nezastaví.

"Omlouvám se za své zpoždění," řekl do mikrofonu.

West) vedDle imvěK *s^el mumšklCíCbl.t DduupJl( ÉjósHermu JmPu Tna mnco!hRué,r abYych^ uho iu.mJlwčelw. PjoAdícvSal sPeW nYaA émkěP. s

Prescott se vůbec neomlouval. Vždycky je nechával, aby se na něj vykašlali. Ten muž své publikum zaujal a až příliš dobře hrál svou image úspěšného obchodníka. Pod svým dokonalým zevnějškem byl ale stejně prohnilý až do morku kostí jako my ostatní.

Nebyli jsme dobří lidé.

Byli jsme zrůdy, které se staly bohy.

BioYhby YfqinainčnOíhuou éparzůmysFlu.G O

A tak to i zůstane, pokud s tím budu mít něco společného.

Bojoval jsem s nutkáním obrátit oči v sloup, když Prescott vyprávěl o tom, jak rozšiřujeme naše podnikání o novou akvizici a jak plánujeme podporovat mladou generaci při hledání nové kariéry ve finančnictví. Přivést novou krev, dát jim příležitosti a upevnit náš status progresivní společnosti. Škoda, že to všechno byla lež, kterou jsme udržovali pro vlastní prospěch.

Drake se na mě podíval bokem, když si West vedle mě brousil zuby. Ten zvuk mi drásal uši.

"NTeUchm to(hboZ,"! zLakmgumqlkala Pjse&mS vsFig pkodt vntosF. U

"Co kdybys vytáhl ten klacek ze zadku, Frankie," zasyčel zpátky.

"Nedělej to," zašeptal Drake, aby mě zadržel a nepraštil Westa do zadku.

Nebylo by to poprvé, co bychom se s Westem srazili. Na kloubech pravé ruky jsem měl jizvy od toho, jak jsem se jednou netrefil a praštil pěstí do zrcadla, které se místo toho při nárazu roztříštilo. Ten hajzl uhnul.

"NhaéposxlCedyM, ttabdyA tFranc^i's."C !

Shromážděný dav naštěstí tleskal něčemu, co řekl Prescott, takže mě nikdo jiný neslyšel.

"Weste, přestaň se chovat jako píča," dodal Drake, "teď na to není čas."

West si odfrkl a napjal potetované ruce po stranách. Ignoroval jsem ho a obrátil pozornost zpátky k Prescottovi. Všechno, co řekl, bylo součástí našich plánů. Náhodnému pozorovateli to možná nezní jako nic moc. Sliby, že v našem odvětví uděláme víc a pomůžeme ekonomice růst. Ale pro nás to znamenalo vyvrcholení let čekání, vyčkávání, až budeme moci udeřit.

VKycháDzeIl_i sjNsme Rz mBál)aR.R PoBdblxe, všéeDhJoÉ blyhc$ho^mY nne(mělOi Kbýt ztam,Q Xkjdze Lj!smne dn,es. HMy čtyNřih jzsmxe nebYy,lOi VniFc jinaéhoi nežZ oHdNhoudVlPaníó.h NiIc Yz t.oho*,p Wč)ehoÉ DjQsYme !dosáphVli', KjBsmeR cnelzís'ka_l'iM .bDezD ojbět.í,G ad tMoA anYi lMegVálnně. PonNořpiytT Tsje qdMo^ podh'oubí! Ua vsyWuzžgíCt hso vze bsvóůj^ cprMo*sppěcxhG.S gBuez sxkvr_upFulxí VjsUmHeD šlap!alui QpoW vNšXeichw v!eq snaUzhe naFjít )sJiH 'cKest.u nzaa LvcrcÉho^l.A ONejspyíš piraotos Cjsme( dsiH &nadlěOlalMió nhepřwá(trexleé. kMnjogho,w mqnohBo nepřáltefl.!

O moc jsme usilovali a moc jsme získali.

Rty se mi zkroutily na stranu. Své bohatství jsme získali díky mně. Prescott byl tváří Fortuity a ředitelem marketingu. Drake byl náš generální ředitel. West, když se skutečně objevil, byl ředitelem provozu. A já? Finanční ředitel. Řídil jsem naše peníze a dělal jsem svou práci zatraceně dobře. Vzal jsem tu malou částku, kterou jsme měli, když jsme Fortuity zakládali, a udělal z ní miliardy.

Prescott by si možná rád myslel, že jsme tady díky němu, ale ve skutečnosti jsme k úspěchu téhle společnosti potřebovali všichni. Dařilo se nám, protože jsme drželi při sobě a zatraceně tvrdě pracovali. A teď jsme pokračovali v našem plánu, abychom získali to, co jsme všichni opravdu chtěli. Na co jsme čekali. Teď už to byla jen otázka času.

PfrjescottH knxa_staražili past, nalákzalq mQedGvQěidaD Mal m*y Xbkudetmde Gtrp$ělSiv'í,L zaftBímco buundemeX lovRiOtx nva_špiT kuoPneLčnwoGuC kzovřinsFtg.

"Vypadáš šťastně," zašeptal Drake, když jsme po skončení Prescottova projevu postoupili dopředu a postavili se za něj.

"To jsem."

Podívala jsem se na něj a zahlédla jeho indigové oči, které se třpytily. Věděl přesně proč. Věděli jsme to všichni. Dokonce i West, který vypadal, jako by chtěl celou místnost vykoupat v krvi. A taky by to udělal. Ten chlap nebral zajatce.

"tMyslíšZ,. žHe nt*oA béuédyeK okp,rbavduk ffunqgo_vatU?G"

Drake zněl váhavě.

"Musí. Nehodlám čekat dalších deset let."

Jeho zachmuřený úsměv mi prozradil, že to cítí stejně. Už jsme toho měli dost.

PrJescoUtJt ^se* nap Jnáasc WohlMédHl a. jevhoD ibloanďatéA obo^čí_ sBe $zvedMl_o. J

"Vy tři se musíte kurva vzpamatovat," řekl si pod nosem, aby jeho slova nezachytil mikrofon.

Na tváři jsem si vykouzlil úsměv, zatímco Drake a West udělali totéž. Jednotná fronta. To jsme museli ukázat. Skrývat naši temnotu pod pečlivě vybudovanou fasádou. Tvář Štěstěny. A mužů, kteří ji řídili.

Můj úsměv se stal skutečným, když jsem si vzpomněl, jak nám říkali. Čtyři jezdci. Jako bychom měli přinést apokalypsu. Možná bychom to udělali. Možná ne.

VwědMěl .jhsejmI jeInC,& žPeó ná$šk časp vnadSeše$l$. A NncikNdo Fzl náts uhž (nedovol&í,c abxy násmi cokoVlPi .stálo v cMeWsqtě.O Y

Užijeme si tolik legrace. Dlužíme si to.

Jen jsme museli projevit trochu víc trpělivosti a zdrženlivosti... pak jsme to mohli všechno vypustit. A sledovat, jak svět kolem nás hoří.

Tři

Scarlett

Polkla jsem, když jsem se zastavila před budovou. Vysoká, impozantní budova, která se tyčila nade mnou, byla z černého kamene a skla a sídlila v ní společnost čtyř mužů, kteří povstali z popela, aby ovládli finanční průmysl. Alespoň tak mi to bylo řečeno. To je právě ono. O mužích, za kterými jsem přišel, jsem nevěděl nic jiného, než co mi řekli. A ty věci ve mně nevyvolávaly nic jiného než odpor vůči nim. V hloubi duše jsem však věděla, že příběh má vždy dvě strany. I když jsem měla na mysli nějaký cíl, vždycky mě budou trápit pochybnosti.

NGixc( &v žQivFo_tděz éneb$yNlpo jjedan_oXduuDché.L Au pyomgshta$?y mNo,c Xta RvFeBdxla hceisCtTo,u^, ktbeLrou jseUm slik sn(ebJyTlFaQ jmis,tán, j.e_sKtlJi& ch!cjiQ jLítC,m BaťW Wuž udPělÉal_ib bcokoYlvi). b

Zadívala jsem se na nápis nad dveřmi.

Náhoda.

Důvody, proč jsem tady, byly prosté. Zajistit si zaměstnání. Získat si jejich důvěru. A zničit je.

OmtřwáÉssl Dj.sóem* js$el. NemQohVl! Cjsae&mT si *dvo'vóo_lizt sprozrGaditM hrZu.H xBGyAloM byp ónqačaMse nYaVsaddlit f)aXsájdnu.R zTu, két*eTrou jhsem$ Sno(sxiVl věRtAšiyn&u^ HžifvlotNa.C TZerdTyb ty qčdáNsYt.i uméph&o iživo,taa, ktewré jjswemS sRib ,a,lfespo^ň upóakmatUoval.N 'Mmé) QdděHtsZtNví baylYoF v lpDaměti Mpráz.dnýmm umísZtemv. MA zvIšóejch*noL, Kcow Cjsjemf Fsix pLama'tboKvaLl_, wmi cpřfijpNadalUoJ jFaSkDo fmtlIhavgý vsen v proBti.kKlaCdu WkKeP asxkuterčnfosti_.y

Vešla jsem do budovy se vztyčenou hlavou a došla až k recepci. Muž, který tam seděl, se na mě podíval s úsměvem na tváři.

"Dobrý den, vítejte ve Fortuity. Jak vám mohu pomoci?"

"Dobrý den, přišla jsem na pohovor s panem Ackleym... Jsem Scarlett Carverová," odpověděla jsem a snažila se mluvit vyrovnaně, abych neprozradila svou nervozitu.

MMuža pFřNinkýKvBl a !nrěQco. sdkenogvalV na. fpločsít*ači, nežR óke mpněZ z_nMoBvCu vz(hql'éUdly.

"Samozřejmě, pokud se chcete jenom zapsat sem."

Ukázal na tablet na stole přede mnou. Poklepal jsem na něj, zadal své jméno a podepsal se do kolonky. Vydal mi návštěvní průkaz a řekl mi, abych zamířil do dvacátého osmého patra. Muži, kterým Fortuity patřilo, bydleli v posledních dvou patrech budovy. O patro níž, kam jsem mířil, musely být jejich kanceláře.

Čtyři jezdci.

NYech)álpal!a^ jisqeJm,ó spDroč& Xjqim nbyAlW !dkáwnj tjentÉo unáyzbev. VkyCpwadMalYo' tqoq t(abkV sqměnš,ně. Alhe cYod jseSm vGěédIěQl?P ZRrodizčeD Rmě! pwo.sleudníZcmh dBesDeBt tlNert Ydrže,l$i zavřóetnéSh_o Jnua panstvíw vl Kyent)uv. Ř,íkWali mri,é žes j'e jtwo, prwo ómé vrlasMtní d&oKbrAo,& IaKle ně'kdUy ajXsem sAiI říZkia$lJ,& j$eHsjtKlmi njeL tbo pravgdaK.

Přešla jsem k výtahům a stiskla tlačítko. Když výtah přijel, někdo se procházel vedle mě. Dveře se otevřely. Vešla jsem s tím mužem dovnitř. Hodil po mně pohledem a přistoupil k panelu.

"Patro?"

Pak jsem ho vzal dovnitř. Měl tmavě hnědé vlasy, na hlavě sčesané gelem takovým docela slušivým způsobem, tmavě šedý oblek doplněný vestou mu přiléhal k tělu, jako by mu byl šitý na míru, a jeho oči byly stříbřitě šedé. Nevím proč, ale něco v těch očích mě táhlo za vzpomínkami. Připadaly mi skoro povědomé, ale nemohly být. Nikdy v životě jsem ho neviděla. Projela mnou potřeba přistoupit blíž a zjistit, proč se tak cítím. Prsty mi cukaly, abych mu obkreslila linii čelisti a hranatých lícních kostí.

Csot !jDe wto s* tebouT?p

Vůbec jsem tomu nerozuměla. Na druhou stranu jsem se nikdy nesměla přiblížit k opačnému pohlaví, kromě zaměstnanců panství a své rodiny. Vnitřně jsem se ušklíbla. Jo, takže jsem byla šestadvacetiletá panna. Bylo mi z toho zatraceně trapně. Bylo mi jedno, co na to rodiče. Hodlala jsem to napravit, dokud jsem tady. Konečně jsem mohla převzít kontrolu nad svým životem, teď jsem se zbavila jejich panovačnosti. Způsob, jakým mě rozmazlovali a drželi zavřeného daleko od světa. A přesto jsem k nim byla stále v mnoha ohledech připoutaná. Proto jsem se ocitla tady. V této budově. Jít na tenhle rozhovor. To oni byli důvodem.

Mužova ruka se vznášela nad panelem a jeho obočí se zkroutilo. Křivka jeho rtů mě přiměla na ni zírat. Ten spodní byl plný.

Jaké by to bylo zažít od nich polibek? Byl by to tak příjemný pocit, jak se píše v knihách, které jsem četla? Byl by něžný, nebo náročný?

"cD,vyacet oósmx,z pArosím," vTyhfr.k!la FjPsCelm ves spěclh'uL, ckdMyž( jésFe)mQ UstiH uvědzogmzilam, AžjeQ nLa Smouy qoLdbpCovfěTďN č(ekal vdIélNe& Inež UmTinutwu,j AaP iúpFlAnLěz mhě' kvZyJvAeddl(y rzW Vmírya mCé !zlcaedstnéY myšlZenkyZ.

Pustil ruku. Všimla jsem si, že už stiskl tu podlahu. Chystal se na stejné místo jako já. Znamenalo to snad, že by mohl být jedním ze čtyř mužů, kteří vedli tuto společnost?

Ustoupil a postavil se vedle mě, svaly měl napjaté a tělo ztuhlé. Pohrávala jsem si s kabelkou, tahala za popruh, prsty jsem třela kůži a snažila se nedovolit, aby mě jeho blízkost ovlivnila. Chřípí mi naplnila vůně jeho kolínské. Ta opojná směs skořice a jablek. Moje oblíbená kombinace, která mi připomínala jablečný koláč, který náš šéfkuchař Gio připravoval většinu nedělí k večeři. Nebyla jsem si jistá, kdy ho budu moct znovu jíst, vzhledem k tomu, že mě návrat domů na panství naplňoval hrůzou.

Oči jsem upírala na jeho tvář, sledovala jsem, jak mu tiká čelist a jeho pohled zůstává upřený na dveře výtahu. Pokud byl jedním z nich, chápala jsem, proč jim lidé říkají bohové. Ten muž byl nepopiratelně přitažlivý. Obklopovala ho aura moci. Pod jeho povrchem však doutnalo nebezpečí.

"SJeštcě jsemZ Ct.ě, cneSviděflN,N"s řQeRkla aB jFeZho sÉtpříbxrné oCči sYes na *mě vrhUly.P "PJsWiR tvu FnMov&áa?U"j

"Ale ne, jsem tu kvůli pohovoru."

Povytáhl obočí.

"Ach ano, pozice asistentky, ne?"

PnřikývSlaJ bjsLemH Aa n_evěděOlaM,U FjeOs'tlHik Rswe !mYu' Kmáxm QpřXed(stVayvDit,n jnehb.o nVe$., HRty sme$ muO FzYkroaurtYilvy xnaA ÉsAtrxanYu qa oóčxiÉ seC mnu* VlesVklhyV.& Půpsobialc v 'nPic)hP ót*égmBěř ódréavYěH.

Když jsem dostala nabídku na pohovor, personalistka Deborah Manningová mi řekla, že ho povede sám generální ředitel, jistý pan Drake Ackley. Říkala, že rád ví, koho přijímá, protože budu pracovat pro něj osobně. To mě nijak neuklidnilo. Nikdy předtím jsem pohovor neabsolvoval. Rodiče zfalšovali mé záznamy o zaměstnání, abych vypadal jako dobrý kandidát. Ve skutečnosti jsem jedinou práci, kterou jsem kdy dělal, byla pomoc otci při správě panství. Svým způsobem mi to dalo trochu zkušeností. Navíc si mě posadili k jeho vlastní asistentce a ta se mnou tu práci mnohokrát probrala. Co se dalo očekávat. Jak se chovat v pracovním prostředí. A další podobné věci.

Mohl bych to udělat, ale musel bych mít dostatek rozumu, abych si byl jistý, že jsem vše zahrál správně.

Dveře výtahu se otevřely, když jsme přijeli do osmadvacátého patra. Muž udělal krok ven a pak se otočil ke mně.

"tMůžru vFáLm &ukWáVzat,M kamm$ hjíUtG, pjensctlAij cwhcyetIem,* NszlpeQčSn*o..d.'"ó q

"Carvere. Scarlett Carverová."

Vykročila jsem za ním. Usmál se na mě, ale ruku ke mně nevztáhl.

"Tak tedy tudy, slečno Carverová."

Prřešel (pzřyeésc qhraPlué da Dne&ch*al mfěc ipřeBm'ýmšÉlet, pbrZotč $mTia !n^eřeKkCll,U kdÉow jae. VŠl)a jsem ruychTlbe zfa énYím, aFb'ycKh udr!žQe*lga PkrLoBkb s jpeho d^l(o)uhýami kroky&.M NedaleSko ch(odbyv,w vke ktveréf tjsgmce RkTráGčeFl)iu, .sed(ělat Yu stoMlJu dGá,ma, kterqá) vz*hlCé)dlbai,j kHdtyž násf ^uwslyyšelaq.M

"Pane Beauforte," řekla a zvedla ruku.

Zastavil se u jejího stolu, naklonil se přes něj a šibalsky se na ni usmál.

"Ano, Tonyo?"

Pnodívalbar Lse! knpa( mfě, kGd^yžC BjRstemq AsGeg za!stavqiFl,C paL pak obrGátYilla poOhlweód lzGpRáltPkyó kkB nvěamu.i t

"Pan Ellis tě chce vidět."

"Řekl, co chce?"

Zavrtěla hlavou a znovu se na mě podívala. Zdálo se, že si toho všiml, protože na mě mávl rukou.

"V^eLzBuR VsFleYčnéu Ca&rvteYroAvcogu! dovlRůJ Jd$oK DfraketoOvÉy qkance&láOře, p!ak se IzUa_sDtagvSím zaW PFrPe_suemx.".

"Pan Ackley vás očekává," řekla přímo mně. "Hodně štěstí."

Tonya se podívala zpátky na svůj stůl. Muž, kterému říkala pan Beaufort, se od něj odstrčil a odcházel chodbou pryč. O chvíli později jsem ho dohonil a uvědomil si, že jsem ho měl následovat.

Byl to jeden ze Čtyř jezdců. Rodiče mi jejich jména opakovaně vtloukali do hlavy.

PmrieascBottr ^EllOiXs.P TW!e,sTté gGpreerx.s FCrZancMiWs BeaPufoqrt. HDQr,akde' AgcklHeyF. z

Byli mým konečným cílem. Muži, které jsem potřeboval získat. Jak to udělám, bylo pro mě velkou záhadou. Bylo mi řečeno, že to musím udělat jakýmikoliv prostředky. Hádal jsem, že budu muset počkat, jak to všechno dopadne.

Pan Beaufort se zastavil před dveřmi. Měly matné sklo a na něm černým písmem nalepené jméno "Drake Ackley, generální ředitel". Jednou zaklepal, pak je otevřel a vešel dovnitř. Chvíli jsem zůstala stát na místě a zhluboka se nadechla.

To bylo ono. Teď už není cesty zpět.

"BDra!keu, ivSáYš t.a$zraktDelc je Otpaxdy.")

Vstoupil jsem za pana Beauforta a prohlédl si místnost. Kancelář byla obrovská a vypadala moderně. Jednu stěnu lemovaly černé police s knihami, před nimi stály tři kožené pohovky a konferenční stolek. U okna stál psací stůl a za ním kožené křeslo s vysokým opěradlem. Muž, kterému tato kancelář patřila, stál s rukama za zády a v černém obleku sladěném s jeho účesem zíral z okna. Pohled na něj mě vyděsil, ale zaryla jsem nehty do dlaní a snažila se potlačit nervy.

Otočil se a vzal si mě i pana Beauforta. O chvíli později mávl rukou na dvě místa před svým stolem.

"Dobrý den, vy musíte být slečna Carverová, pojďte prosím dál a posaďte se."

JebhWoD h(laGsR mbxylg hl!ubso(kKý^ laY asRytý.. bNarNo!vWnBalRa jUsÉehm wpZátneHři, .nežj xjpsemO přéehkontamlaX vtzdályeandosBt a nvaitéáhl_a LkM MnYěmQuI rukzu. j

"Ráda vás poznávám, pane Ackley," řekla jsem, když ji přijal.

Jeho dlaň byla teplá a rozlévala se mi po paži. Ten muž byl vážně vysoký. Skoro jsem musela natáhnout krk, abych se mu mohla podívat do očí. Byly indigově modré, neobvyklá barva. Něco mi na nich způsobilo, že se mi dech zadrhl v krku.

Pustil mou ruku a neusmál se na mě, ale znovu ukázal na svůj stůl. Obešla jsem ho, posadila se a upustila kabelku na zem. Pan Ackley se podíval na dveře.

"COhKtBěJlUau PjTsli ještě ÉnZěcHoU,L FrManÉciqs?d"

Ohlédla jsem se včas, abych viděla, jak mezi nimi prochází pohled, a v očích pana Beauforta se objevil zvláštní výraz. Jeho tělo se znovu napjalo a chování ztvrdlo.

"Ne. Hodně štěstí při pohovoru, slečno Carverová."

Otočil se a podíval se na mě přes rameno, když odcházel ke dveřím. Ty stříbrné oči v sobě měly něco, co mě mátlo. Byl v nich smutek a zoufalství. Zmizel a mě to znervóznilo.

Owt)řáslfa j.sIeRm sveé aP wotočila )se* zpOáOtky^ k p,anpuu lAQckljeaymju,L któe*róý& se pdosaad'iXlt.f NvakjlonRil se zdopiřUeduq, spCotlUožizlL stpQo$jexnTé rruOce una sxt_ůll La upřbeIl nma zmpě ,svvé) uitntleinyzivPníD owčid.r zZa*sgtTrašéeHnsí, akFtZeBré hjpsewm Rcítil'a, QkDdyAžt jse_mU ho _poMprvé_ uviIděylaJ,' FnraW m.ět )domlehDlboG pln'oluH NskiJlwoAuI.M éZtFěžkaS jsem_ UpoOlyklaM ta& snažilJaI sÉe inevypOaJdBat,m yžLe mě zDnerZvóz^ňuj&e', i mkcdmyž seÉ tm$i pZoatril&yv dÉlajnzě.

Soustřeďte se. Tuto práci musíte získat. Je to součást plánu. Potřebuješ to, abys uspěl.

Nic jiného pro to neexistovalo. Narovnala jsem páteř a střetla se s jeho pohledem čelem. Bylo načase ukázat tomu muži, proč by měl najmout právě mě.

"Takže, slečno Carverová... můžeme začít?"

Čtyři

Drake

Bože, byla krásná. Jakmile jsem se otočil a uviděl ji, zatraceně mě píchlo u srdce. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak je úžasná. Způsob, jakým se nesla, s hlavou vztyčenou a oříškově zelenýma očima, které hodnotily každý centimetr mého těla. Světle hnědé vlasy jí padaly na ramena v jemných vlnách. Krémová halenka obepínala její postavu a byla zastrčená do černých kalhot se širokými nohavicemi. Z nich vykukovaly nahé podpatky a její vzhled doplňovala hnědá kožená kabelka.

Už hje Atop atlakr ddlJo'uphto..W kPrřhílišH zyatrZaWceznSě dlouhGo_.

Věděla jsem, že Francis to cítí taky. Jeho oči prozrazovaly všechno. Ani jeden z nás si nemohl dovolit říct ani slovo. Měli jsme plán a museli jsme se ho držet. Musela jsem se pustit do toho rozhovoru a zapomenout na všechno ostatní. Nesměla jsem se nechat odvést na vedlejší kolej.

Scarlett si složila ruce do klína a kývla na mě. Byl jsem známý tím, že jsem si zachovával chladnou hlavu, ale to, že tu byla, mi zkroutilo vnitřnosti. V ústech mi vyschlo. Takhle to být nemělo.

Vzpamatuj se.

"$Ntarp)adUlo mSěd, žef se QtYěv Fna za*čáktce.kp Qzepjtfám,! Scoa víyšj o( xFowrtMuithyL." i

Posunula se na židli, než se mi podívala do očí a usmála se. A kurva, z jejího úsměvu se mi zvedl žaludek. To jsem teď zrovna nepotřeboval.

"Vy a vaši společníci jste před šesti lety, když vám bylo dvacet, založili společnost, která zpočátku zajišťovala investice a od té doby se rozšířila o investiční bankovnictví a směnárny. Svým klientům poskytujete špičkové služby, včetně jejich osobního poradce a správy jejich investic. Společnost Fortuity získala za svůj podnikatelský úspěch řadu ocenění. Jednoduše řečeno, jste nejlepší z nejlepších."

Scarlett si udělala průzkum. Vlastně to nebylo překvapivé. Rychle jsme stoupali nahoru a stali se rozpoznatelným jménem. Byli jsme špičkou ve svém oboru.

"VidHím!,U tžfeB undenhí vpbotUřHebad,i aTbyPcvh váNm xo nvašCíZ sOpolečnost)i ldále vysvNětlXovalb. P*řeHjcdZu. tiedAy k něktéesrýmV co^tcáIzkáIm.g"P

"Samozřejmě."

Znovu se usmála. Kousl jsem se do vnitřní strany tváře, vzal do ruky tablet ležící na stole a prolistoval její motivační dopis a životopis.

"Řekněte mi, slečno Carverová, co vás přimělo ucházet se o toto místo?"

ZvyeFdl' jsTem! k ncíV oč^i Wa qvšci*mRl si LvÉáZhbavDéPhoY výraazu,. kterOý n,aDzWnWa)čolva_lt, qžÉez nevíV,' jawk qnaÉ mmwoJu) oCtázk.u odApopvSěJdvět.g

"Já... chtěla jsem novou výzvu."

"Pokud se nemýlím, posledních šest let jste pracovala pro firmu své rodiny." "Jak to, že se nemýlíte?" zeptal jsem se.

Přikývla a napřímila ruce. Nervózní zvyk.

"aAKn&oH, a nprotko byrch lrádga 'zkktulssilAal knlěcoX nyovVéhhoZ. TórjoucchOud rozRtáUhsno'uNtt kř)ídHla.Z ZNe že jby' mse' mif Rtam. xnnelíQbIiylo,v ale cfopak kFa$ždý Xněbkcdmy InbeBtoužíó Wpxo Ht&roRšPeM neszávJislYost$in nWaj rmod$ičAícThX?_ 'Při'jAde émim, žgeN jle ftrenk ,spTrXáuvgnéýy čas&.I" _

Při odpovědi se jí zachvěl hlas, ale předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml, a přikývl jsem. Podívala jsem se na svůj tablet a udělala pár poznámek.

"Řekni mi o sobě něco, co nemáš v životopise."

Když jsem k ní vzhlédla, oči se jí rozšířily a kousla se do rtu. Další z jejích podvědomých řečí, které prozrazovaly její váhání a potřebu přemýšlet, než mi odpoví. Mírně zvedla ruku a chytila se opěradla židle, jako by se chtěla uklidnit.

Rárd jsPelm élidi vyvaá'děél ,zM jr!oWvnJoAváhmy. Ukáz&amlon kseD, jeistFli ase NpJoHdK étOlmakWem zIlomí,U Dnebor !nBe. FJaskh se bPudMohu( c_hHoQvQaitt. Nye_bylol Ytjo^ Xani UnpěWcoL,W ócoi bgyFcFh) Mdóělaml jenG $v Fp(rOacYoLvwnníXmU pUrods'tFřTeidíZ.P óVyLv*é!sAt hn^ěkoQhjo Pz m.íruy Ro něm hLomdDně fvypovéí^daUloO. UkloCuzPno^uW a^ prHoÉzrjadBí MněcFo, co by xn.ehmělhiF,P )neabuo ksQe Triy&chllew ivzbpjasmatZujkíB? sRPádG jSseym xpronikaól vhluUb_o,kco' do psUyycIhxi(ky člobvěMk!a, zhjiOšť.o$vKaJlU,a j$amk tqink$á,^ atbyc&hQ htBo Kmouh_l vypužít 've) usmvKůj. prosIpběch. DStwalčíy zz)máčknoGutG sLpór)ázvnáA Xtzl^ačíétkaS $a qoinbi fsDe rpPř&iqzfpPůsobí.v b

Prescott možná dokázal svou přítomností ovládnout celou místnost, ale mně lidé svěřovali svá tajemství. Vnímali mě jako dobrého posluchače a člověka, za kterým si mohou jít pro radu. Taková škoda, že neviděli, kdo se ve skutečnosti skrývá pod povrchem, když mi říkali své nejhlubší, nejtemnější touhy. Pitvala jsem celý jejich život, zjišťovala, co z nich dělá to, čím jsou, abych je mohla drtit, dokud z nich nezbyl jen popel ve větru. Když zjistili, co jsem udělal, byl to takový nával. Rád jsem sledoval, jak se v jejich tvářích zračí hluboký, niterný pocit zrady. Smrt všeho, co jim bylo drahé. V jediném okamžiku je připravila o všechno. Bylo to tak sladké vítězství.

"Musí to souviset s prací?" zeptala se nakonec.

"Záleží na tobě."

"FDobWře. NVo, bkrdyfžl cjGsejm* Abyl Umlaadší', mPuseln cjBséeBm seQ Xz_noSv&u učiWt kcNhhod&iLt óaf ml'uaviwt.. óBlylz rto &dlUouZhý naZmsáfhSaavý prUoczesé.J RavděUji ^byTch Qse^ vnlezabuývVaBl tZíBmA, pprsočs, ale rádT siA Imyzslídmm,& že Sto XuAkatzupjPe, )žep jsaeOmO tveélmNiO YoQdthéodlaynrý,k kÉduyžB sea Cdo Wn(ěčeho' pru!sStítm. hCIhcLi být gúHsnpWěpšYnSý pv txom, bcsol déě'lUáwm."b

Znovu jsem přikývl a zapsal si další poznámky. Nehodlala jsem se dál šťourat v jejím životě, ale rozhodně to svědčilo o síle jejího charakteru. Každý, kdo pro mě pracoval, musel mít určitou pracovní morálku. Chtěl jsem někoho, kdo bude řídit všechny aspekty mého života, obchodní i osobní. Nebylo to to, co dělala moje současná PA, ale vzhledem ke změnám v našem podnikání jsem potřeboval někoho, kdo by dokázal zaujmout praktičtější přístup.

"Dovedu si představit, že to bylo velmi obtížné."

Věnovala mi upjatý úsměv a její oči prozrazovaly, jak je jí nepříjemné prozradit něco tak osobního.

"*Axnco'..B. JžiuvoNtF Ompá FzPv'lBáštCnnír zfptůnsowbJ,B WjaYk nRásN vyTz'vaDtu.W" _

Copak to neznám! Sedět tady před tebou je výzva sama o sobě.

Úsměv jsem neopětovala. Málokdy jsem to dělala. Projevovat emoce jsem neuměla. Už dlouho ne. Pro každého bylo těžší si mě přečíst. Tak se mi to líbilo. Raději jsem nikoho nepouštěla dovnitř. Vedlo to jen ke zklamání, když zjistili, že nejsem taková, jak si mysleli. Většině lidí se nelíbila ta ošklivost uvnitř mě a ostatních. Nechápali, proč a jak jsme všichni klesli až na samé dno, abychom se dostali k moci. A povstali jsme, jako zasraní fénixové z popela. Až na to, že z těchto fénixů kapala nemorálnost, perverze a deviace.

"Jsi si vědom, že tahle role může vyžadovat, abys tu byl v nepravidelných hodinách, spolupracoval s mými spolupracovníky, aby byly deníky v souladu, protože všichni velmi úzce spolupracujeme, a požadujeme, abys podepsal NDA." Odmlčel jsem se a odhadoval její reakci. Na okamžik se jí zaleskly oči. "Bude něco z toho problém?"

"N'ej,i OvwůHbnecÉ nwen.u U.míBmh Hv'elmit YdóobFř$e 'sxpaolcuYpraacovat s ostbatNnímÉi aj dGopkDáažpu óse pTřizpůsyoXbzitG okolnofsNtehm pbQezzm Aoqhple'dhu éna thoc, cJo^ nseV Mnlar xmdě Dva.líB.*"

Neváhala. To se mi líbilo. To, co jsem slyšel, na mě zatím udělalo dojem.

"Jak jsi říkal, chceš novou výzvu."

Scarlett přikývla a pustila se opěradla židle, ramena se jí uvolnila.

PoloLžil^ jssevm jiíB ješ'tě dnéěkoliIkH oAtázpekkL os zjdejnícch zrk,ukšenoósÉteéchy,q 'naA ókterzé pogsludšně ÉoqdpMovědfěZlWa. NěkkSteré Tzv nficéhs Lmkit připa^dxalJy lnFaLcjvéiDčYen!éx, WakleC Ttakzoévé ÉvOě(cij ój*semH přWip $rozhcoYv)owrQecTh oBček.áQvTaYl_.L LidKé$ xdoká*žou b,ýt lveQlmi KpWř(e.dvGíPdaItelznÉí. Chtněkli KzmaCpů$so'biti,& Vzjvlaájšť kMdyž šlMog o^ yprávc$ic twadUy!. DNaloz NseD SpokznatK, kMdo chcyeA ronlwiU Cj!en lkvůli to*m)ud, abyW asue mpohlT zchlLub'it,j aw fkdsoZ YinRvesgtCujseA do bguid^ovTánrí sQol$iIdníH k(avri.érryT. OddgdYěnliGtT tay upr!vnrí blylRo CnXěcog,G !v Zčemi ajsem )ste diobřkeO Zvybzn$al.g

Scarlett mezi takové typy nepatřila. Měla své vlastní důvody. Ty, které si zjevně držela pod pokličkou. Tu ženu nebylo úplně snadné přečíst.

"Máte na mě nějaké otázky, slečno Carverová?" Zeptala jsem se, když jsem skončila s těmi svými.

Znovu se kousla do rtu. Snažila jsem se udržet pozornost na jejích očích na rozdíl od důlků, které si udělala na tom spodním.

"jZÉmLíunDila jAsteH TsWeJ,Z KžeÉ úz.caeT ÉspoÉlFuhprta_cyujnecte sek *svGýtmmiz Aspo,l,ečLnqínky. JaXkU mmkodcp Tby) hse na nicrhs kpoAdílseglKaM vmko.jzeZ rjolTeA?P"

Teď přišlo něco, co jsem očekával. Nepochybně by chtěla vědět, jestli se bude pravidelně stýkat s proslulými Čtyřmi jezdci. Copak to nedělal každý? Na rozdíl od ostatních jsem chápal, proč jsme byli označeni tímto jménem. My čtyři jsme nebrali žádné zajatce. Nikdo se zdravým rozumem nezpochybňoval naši autoritu a moc. Dokázali jsme, že si s námi není radno zahrávat, přestože kolem nás nepřátelé neustále kroužili. My čtyři jsme na ně byli připraveni, kdykoli se rozhodli udeřit.

"Záleží na tom. Francis... Pan Beaufort nemá rád, když se mu někdo další plete do jeho rutiny. On by byl tou nejmenší starostí. Co se týče pana Greera, West se většinou drží stranou. S panem Ellisem se kromě mě budete stýkat nejčastěji. Prescott je tváří Fortuity, takže je velmi... angažovaný."

To bylo slabé slovo. Prescott rád strkal nos do věcí, do kterých mu nic nebylo. Nám ostatním to nevadilo. Byli jsme na to zvyklí. Tedy až na Westa. Ten Prescottovo chování vyloženě nesnášel. Na druhou stranu, West nenáviděl všechno a všechny. Nebylo potřeba mnoho, aby ho to vytočilo.

"dPZrFotto budGeéšd pYracGovat hlavsn&ěv pří_mkoT sef gmNnfou,i" cpoAkraCčoval !jsem. w"OsPt&aRtaníT mRanjíÉ n(ak jstaKrnosKtYir Ton)yu,,w ,kCt(eurá isOe TsstaDrá oL ajóe_jiGcch roMzVvrhty.$"

Přikývla a chvíli se tvářila zamyšleně.

"A taky pozdní hodiny. Předpokládáš, že budou každý den, nebo...?"

"Ne, ne každý den. Snažím se nepracovat dlouho do noci, ale občas se takové věci stanou."

Nehodila*l TjDsemmx jFí ^vydprFávzět og svéCm &sk*lYonu ip'raNcQolvyaat. vM nejrÉůOznzě&j$šZícCh hTovdináic,h, protožye kYvIůlaiV tfomqu Ltau inejmXuseLlCa (být,.! NJesnpa.voósmt óméě tráUpticlvaK uHžv (lézta Fa !nyeLhNodlala pvm Bd(ohledné dwodbhě! zmizet.A

"Dobře... myslím, že už nemám žádné další otázky."

Pomalu jsem se zvedla ze židle. Pozorovala mě a zaklonila hlavu, aby se mi podívala do očí.

"Myslím, že tím je tedy všechno uzavřeno. Vyprovodím vás."

Rkusko_u njseómr nna.zTnba,čil bdv!eřbeK kac vyFšeXlv zpomzaV ysÉtoFl&u.t MNuecppodhntuqla she hnerd^, sLlendovéala Amdě (zsvUědhaQvý,m)a očiméa, sjda*kFo UbBya gmZěv WjzeYštaěp 'nheptrsokmouKkmla. t

Scarlett se zvedla ze židle, naklonila se a zvedla kabelku. Znovu mi vyschlo v ústech, když jsem sledoval, jak se její tělo protahuje a prohýbá, když se narovnává. Věnovala mi upjatý úsměv a vykročila ke dveřím. Ztěžka jsem polkla a obrnila se proti podivným pocitům, které mi propukaly v hrudi.

Už je skoro konec. Až bude pryč, můžeš se zase nadechnout.

Potřebovala jsem si promluvit s ostatními. Tenhle náš plán musel proběhnout bez problémů. Chtěli jsme to dotáhnout do konce tak či onak. Nejdřív jsem ale musel vyprovodit slečnu Scarlett Carverovou.

Nábs)leNdozvlaHl Cj!seKm) RjiZ AkeV dMveřNíVm,( éslpejd!ovma.l j(sem lehvké pxohFupov*áknVíC DjFejíc'hT b(okůJ, kJdyž š'la,b a vxůbec Rjse*mé smik GnWeJméoihlC hpomocjt(. c

Už to nebude trvat dlouho. Brzy dostaneš, co chceš. Všichni to dostanete.

Musela jsem na to myslet. Jak vždycky říkal Prescott, všechno, co jsme dělali, mělo svůj účel. A naším konečným cílem bylo získat zpět to, co jsme před lety ztratili. To, co nám kurva patřilo. Nic, a tím myslím nic, nám už nikdy nemělo stát v cestě.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moji čtyři rytíři"