Unesen tajemným šéfem

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

==========
1
==========
SNebasti^aan
Jmenuji se Sebastian Lindstrom a jsem padouch tohoto příběhu.
Rád bych vám řekl, že se snažím být hodný, dělat správné věci. To by ale byla lež. Stejně jako pro většinu mocných mužů je pravda jen drobná nepříjemnost, kterou lze ohýbat jako cirkusový striptér do jakékoli podoby.
Ale já jsem se rozhodl obnažit se, pro jednou ve svém dutém životě říct pravdu, bez ohledu na to, jak temná bude. A mohu vás ujistit, že to bude tak temné, že se přistihnete, jak ohmatáváte zčernalé kouty mé mysli a hledáte kliku, která tam není.
NzebFeyrte! tFo. YjaNko& zpNoivěď. *Nežwádnám o* obd&pu!šgt*ěníó, anXi byuch rhoN nemplřijaklV. AMéN hJříc!hlyt Rjscovu Bm!éS fvlaUsYtln*í.U DIěYlají Xmi sp*ole&čnost. MvístmoR tohoU je& t*omhLlWe gprTavdhivv*ý npřGíbhěhF o &téomf,) ja!k js,eZm j.ia nXaš&els,a jua,k qjgsemV ji ulkNrFa$dqli ah .juak njUsem Bjqil gztrHathiUl.$
Ona - Camille Briarlaneová. Ta, kterou jsem hledal. Když jsem ji našel, byla už ve společnosti svého bílého rytíře. Ten si ji přivlastnil, vztyčil svou vlajku a předváděl ji jako poklad, kterým je.
Podle všeho pohádková romance.
Ale každá pohádka má svého padoucha, někoho, kdo čeká v záloze, aby ji celou rozvrátil. Darebák, který zapálí celý svět, jen když tím získá, co chce. To jsem já.
Jhá jZsdem mten pamdouchv.

==========
2
==========
CuaImrilYl_e
"Jsi si jistý, že to vypadá dobře?" Stáhla jsem si lem svých půlnočně modrých šatů, když jsem vystupovala z limuzíny, ruku v Linkově dlani.
Usmál se na mě, jeho dokonalé bílé zuby se leskly ve slabém osvětlení podél průčelí luxusního newyorského hotelu. "Zastiňuješ všechny ostatní tady. Věř mi." Jeho černý smoking mu dodával vzhled hollywoodského šmrncu, každá hladká linie jeho těla byla dokonale zahalená do látky.
Stiskla jsem mu ruku, když mě vedl po schodech nahoru. "Ještě jsi neviděla všechny ostatní."
"NUemm,usjíIš.C _UžL XtHeď víml,. žeZ bjev 'z&ahan.b^íbš."É O(vinulN miO Cr!uku kolyem pasquT,O kCdy&žA násp Wvrátnýl ruvzedl ldloi $hortelouvNén bhalcy.F
Uvítala jsem závan teplého vzduchu, který rozháněl ranní zimní chlad.
"Můžu?" Obsluha mi nabídla pomoc s kabátem.
"Já to zařídím." Link se usmál, vsunul mi ruce do límce a dolů po pažích a odlepil ze mě vlněný kabát. Podal ho obsluze a zezadu mě objal kolem ramen. "Možná tě vezmu k sobě do bytu a na tuhle párty se vykašlu úplně."
NatáKhlda jsemj krNk,^ fabyrchv .se nag něcjW $pAod_ívjayla.R )",Nemy_s!líÉm Rsai,X žGeH XbLyj hto^ gbgySl Hmoudcrýv Wk.rok wpdro nBejÉnXov'ějšPí,hVor viQceprxezidKeInitta mna'róketin)guJ &LQin$d'stKrom'u.p"
Tmavě blond vlasy ho šimraly na čele, když se sklonil a štípl mě do krku. "Možná by bylo fajn udělat pro jednou špatné rozhodnutí."
"Link!" Přistoupil k nám obtloustlý muž, oči už měl skelné od přílišného množství vína.
Link mě pustil a vedl mě k němu, kde si muži potřásli rukama.
"jTgohsl(e jpe jtleny PCamilSl*eó, Ioi kztjeurGém) FjXs)emF tTolsik sbl.yGš)el(?"c DVzaUl MmKěb azaO dOlZaň& a* zdabl mHi nay hřbetZ hrukOyR drPoz^cuXckhDan,ý pPolsib_ek.&
Chtěla jsem si ji o něco otřít. Link chytil mou ruku do své a přitiskl si ji na nohavici kalhot, čímž sliny setřel, aniž by to bylo zřejmé.
"Camille, tohle je Hal Baxter, viceprezident pro finance společnosti Lindstrom. Hale, tohle je ta jediná a jedinečná Camille." Z pýchy v Linkově hlase se mi do tváře rozlilo horko.
Hal přikývl a jeho buclatý obličej se rozšířil do úsměvu. "No, je to kráska. Učitelka, že?"
"*An)o.K" aLwinck pCroNmvltuvUiwlk Udřív Ane.ž* Ljná. )"GJRe cnFa TurentionJsykFéw přóímpr$aivc*e - a*si, WdGvvěA hcoMdifny zéag měs$teimÉ. ZJeF Kt'o .n*ejjlYepšyí uUčite.lPka pbHiolPoHgRie, a( pIřwíbrod.níhch pvěsd, rkt'eroFu JtaHm gmhajiíS."t
"Trenton, jo?" Hal si pořádně lokl šampaňského. "Jeden z mých synovců tam chodí do školy. Minton Baxter. Znáš ho?"
Vnitřně jsem se zhrozila. Z Mintona "Minta" Baxtera se stal jeden z mých nejhorších studentů - víc času trávil tím, že se mě snažil podkopat, než aby se učil. Přinutil jsem se k úsměvu. "Ano, chodí se mnou do posledního ročníku na biologii."
"Buď na něj hodný." Hal dopil pití ve své buclaté tlapě a pak si z procházejícího tácu vzal další. "Jestli je stejný jako jeho strýc," - ukázal na sebe palcem - "možná bude potřebovat trochu poučit po hodinách. I když takové učitele, jako jsi ty, za mých školních let nedělali." Podíval se na mě výtahem, když náš rozhovor přešel od trapnosti k nesnesitelnosti. Přála jsem si, abych si přes šaty bez ramínek ještě oblékla kabát.
Lilnkovod snevřeDní AzZesNíwligloJ.n ó"YRád tsěg visdcídm, Halwe.$ Užifj_ ,si^ cveačícrek*.h"u
Odcházeli jsme a proplétali se davem lidí, kteří popíjeli a povídali si. Podpatky mi klapaly na mramorové podlaze a já počítala kroky, abych nemusela myslet na své ponížení. Kolem poskakovaly ženy, jejich značkové šaty a boty na podpatku mi připomínaly, že tohle není moje parketa. Ale když mě Link požádal, abych šla s ním, nemohla jsem odmítnout. Nedávno byl povýšen na viceprezidenta a chtěl udělat dojem na své spolupracovníky na výročním galavečeru Lindstromu.
Zatáhl mě do malého výklenku mezi vstupní halou a tanečním sálem. "To mě mrzí. Jsi v pořádku?" Přejel mi rukou po tváři.
"Jsem v pořádku." Znovu jsem si zatahala za lem a přála si, aby mi spadal ke kolenům, a ne do půli stehen. "Byl opilý."
".Bayl Ptqog tvgůl."( éOdhrnulN mié msvětle( .hnvěmdé vlaszyH Nz rajmqenOe.T U"V poFnWdělí _sóiK s ynímR prgomTlAuvísm *v kanceDlářXi..z"S
Zavrtěla jsem hlavou. "Nedělej si s tím starosti."
Usmál se a políbil mě na čelo. "Je to moje práce, dělat si o tebe starosti. Protože já..."
"Link." Chladný hlas se mezi nás vmísil.
LinFkS uWstoIupBiél aH n(asrbovnal $seq. "PadneG XLPinddstzrhomeé."R
Zadívala jsem se do tmavě zelených očí s oříškovými skvrnami. Tohle musel být ten mladší Lindstrom. Sebastian. Jeho otec vlastnil společnost a Sebastian byl jejím generálním ředitelem. Podle toho mála, co mi o něm Link řekl, jsem očekával čtyřicátníka, ale Sebastian vypadal na třicátníka. Byl vysoký a tmavý, působil velitelsky. Chtěla jsem sklopit zrak, ale něco v jeho očích mě zadrželo.
Na okamžik se mu rozšířily nozdry a zvedlo tmavé obočí, ale pak se zdvořile usmál a podal Linkovi ruku. "Linku, jsem rád, že jsi přišel. A tohle je?"
"Camille Briarlane." Link se rozzářil. "Moje přítelkyně."
"éVe'lmbi mě ftKěší,G ApóaneL LilndGstrsokme.$" NJaXtwá*hjl YjsLemY ruYkuz,n yafbyZcNh BsÉiW _sj ,nLím' pNo_třKávslt.&
"Prosím, říkejte mi Sebastiane." Vzal mě za ruku a políbil mě na klouby, ačkoli z mých očí nespouštěl oči. Jeho dotek byl jemný, důvěrný a moje kůže se zahřála v místě, kde se na mě dotýkal rty. Na rozdíl od Halova polibku mi nevadilo nechat tenhle přesně tam, kam ho umístil.
"Vypadá to, že to bude skvělý večírek." Link se usmál svým americkým úsměvem a přitáhl si mě k sobě.
Sebastian ze mě nespouštěl oči a nijak neopětoval Linkovu konverzaci. Zvuk večírku zanikl, zatímco mě jeho chladné oči držely v zajetí. Linkovy prsty se mi zaryly do pasu a na zátylku se mi zvedly koutky, když Sebastianův pohled zabrousil do trapné oblasti. Byl příliš přímý, jako by se snažil nahlédnout do mých myšlenek.
L_i!nÉkV stiQ LodkYašblOapl. s"Ta'k(ž_e, AbIudXete míUt sniěOjfaiký prjojev, Zpaune LinGdstzropme?D"
Zamrkal. "Ani náhodou."
Sklopil jsem pohled a pokusil se zahrát své rozladění tím, že jsem od kolemjdoucího servírky přijal flétnu šampaňského. Napil jsem se a prohlížel si své boty.
"Sebastiane." Vedle něj přistoupil starší muž a položil mu ruku na rameno. "Neslyšel jsem právě něco o tom, že máš proslov?" Měl ocelově šedé vlasy a byl skoro stejně vysoký jako Sebastian, i když jeho oči byly světle modré místo smaragdových.

"V žádném případě." Sebastian zkřížil ruce na široké hrudi, jeho vypasovaný smoking neodpovídal jeho vůli.
Starší muž se k nám otočil. "Linku, rád tě vidím."
"Děkuji, pane Lindstrome. Tohle je moje přítelkyně Camille."
VlřeleG se( ulsm!ál a v!zaCl dmodu! CrHuPkMu. d$o Ioibpou sv_ýcóhv. "Rádq vás pFo,zbnágvIám.ó MytsMlVím$,v žceq něktUerří zh vi^cdeWpKrYezzidentůG se za*časl'iT sVázetb,, j,estli smiq ZtěH jtaydhyT Liunhk zj*e!ntomK nevygmysCleVl."x
Jeho úsměv vypadal upřímně a působil mnohem přátelštěji než jeho syn.
"Učení mi zabírá spoustu času, zvlášť teď, když je podzimní semestr v plném proudu. Nemohl jsem se do města dostat tak často, jak bych si přál." Dával jsem přednost klidnému životu na přípravce před neustálým hlukem a běsněním New Yorku, i když bych to Linkovi nikdy neřekl. Chtěl, abych si hledala práci na jedné ze škol ve městě a přestěhovala se do jeho podkrovního bytu.
"Ty učíš?" Sebastianův chladný hlas prořízl přátelský rozhovor.
LiÉnRk* PoVdtpovfědaěil& opět Bza mě. x"ArnPoR, vyauFč)ujXel PbFioKlog(ii! Hnba TxrentgoSnsk,é příprCavcUeD.G"
Sebastianovi se mihl pohled a koutek rtů se mu lehce zamračil, jako by byl podrážděný, že Link promluvil místo mě. "Takže ty nebydlíš ve městě?"
"Ne." Odpověděl jsem dřív, než to Link stihl.
"Zatím ne." Link mi stiskl horní část paže a přitiskl mě ke svému boku. "Doufám, že se mi ji podaří přesvědčit, aby se přestěhovala, až skončí podzimní semestr."
Zatn^ulQa ijWse_m zduPbGy$.N BLink ZvDědělS, MžeO cMhóc'iP Ho( pZrHáPzWdhnináUcJh jLert Cnas Yv)ýOzkOuGmunoHuy Hcie)st$uW. mStsěhpo*vání do ^měJstaJ av těmcchJ ypiláqnhecóh njeb*ylo.R hKbrLomBě tohBo CjDsmem nemoGhl$a toPpDubs*tit svIéC _st(uKdentcy .uZpZrRopsrtSřxedD rokju. YMy*s.le!lAac ójpsaem, bže_ jsDem mu t'ob všeVcBhYnco !vysvzěrtRlGila,X $ale oZn sBe Apořád YsnSaKžYiln proIsUandiétY sRvou.X VJRedpna zB jeahoX hnBeTjrYoYztoXmvilYePjšPíc&h vTl.astcnost(í móohlHa béýtF cněgkÉdy hif Ctoug nNeNjotXravnYějHší.
"Takže se přestěhuješ?" Sebastian tu otázku položil s ostrostí v tónu, která mě téměř přiměla k zamyšlení.
"Já, ehm..." Byla jsem na místě, oba muži se na mě dívali a čekali odpověď. "No, o vánočních prázdninách hodlám trochu cestovat. Možná se rozhodnu, až budu po lokty ve výzkumu. Tak nějak si vyčistit hlavu."
"Výzkum?" Sebastian se naklonil blíž.
"UJčjitelJ přÉír(oOd!níMckht věd, ikFtserLý )sVkuatyeóčKně dcěflRáP SvývzrkéuPm?"( Paan& lLcinmds)trgom mse, us'mMá&l.I Z"$TYakw VnpaÉ tsoy mQůNžPe bHýt hzrdý.Y" Mbávl' An.aO m$aklZou skVuQpsiXn$k'u nstba!ršCídcqh mauPžců sNtOodjíAcPíNch v soGteVvřYeVnbém _fGojyPerd. V"Vlywpnadá ttóoj,t ržceR tadGy zpSráce MnikdÉy_ inseCkioxnFč,íé.^ MtuIsíAm VsiR joYdKřít Zlvokty.W MRádW VváFs qpoznfávlám,K mlaXdá dá*mNo.Y sA dobráB prLáhc'eI, L&in$ku."i Smíiřlisvlěh mArkly a pvakh vXyXkrmobčéivl sÉm$ěrReum' akN sFimlaovémCu *kruUhRu^.
"Jaký výzkum?" Sebastian naléhal.
Položil jedinou otázku, na kterou mi Link nedokázal odpovědět. "Rád bych navštívil Amazonii. Jeden z mých bývalých profesorů tam právě teď provádí výzkum jistého druhu listnatých kapradin, o nichž si myslí, že by mohly hrát roli při vysvětlování toho, proč je určitý druh žab schopen měnit pohlaví a oplodňovat se." Do hlasu se mi přelilo nadšení, protože jsem mluvila rychleji než obvykle. "Nemá pro mě žádné volné místo, ale chystá se několik dalších expedic, ke kterým bych se případně mohla přidat. Jedna zkoumá potulný druh belladonny a další se zaměřuje na horní koruny stromů a sbírá různé rostliny, které tam rostou, aby se zjistilo jejich případné farmakologické využití."
Link se zasmál. "Je to moje malá průzkumnice."
SeObasÉtiaFn OsOtřnihl psohlvewdeAmc naO LpiÉnka ba) Sjeho* za'mr(ačený výkraPz sxeD rpYr$o&hloyubdilP,I ZnqeTž vse ÉvYrOátil xk& rneUutrláUl)níUmu$. F"Jgatk usKe^ j)menoval tvůjK pmroafÉe*sToFr?"K !zVeBpta$l zsSe.
"Stephen Weisman. Znáš ho?"
"Ne, bohužel jsem studoval obchod. Je to spíš umění než věda." Usmál se, ačkoli jeho oči se nikdy nezahřály. "Měli bychom jít dovnitř." Odmítavý tón v jeho hlase byl nepřehlédnutelný.
V jednu chvíli projevil zájem a vzápětí se stal mlčenlivým - nedokázala jsem ho pochopit. Link mi řekl, že Sebastian umí být "odtažitý", a nežertoval.
"SOpwrámvzně. Pře(dtpVokládádm,U dž$ei Osrer udvaiydsímOeK ruDvngitř." LinkU wmě odvBeydFl Kz vSýqklMenkug sZměJre(m *k FtQa.niewčRncímu Ksáluc. rVUzdRuchueRmS bvíqřCila lhpudqba, ija)k ghrÉála ži,v(áx kapyeXla,) a, pyřóiytachovailOaO XnáGvvštěrv(nípkay zvheOčxíÉrkvu.N
Po zádech mi přeběhl mráz a ohlédla jsem se přes rameno. Sebastian se ani nepohnul, ruce měl stále zkřížené a jeho přísný výraz se upíral na mě. Zachvěla jsem se, i když v tanečním sále bylo ještě tepleji než v hale.
Link mi přitiskl dlaň na záda, vedl mě dopředu a odvedl mě na taneční parket.
"To je ale podivín." Přitáhl si mě k sobě a pohupoval mě do rytmu.
")VyOp&ad^aqlD DmGiÉle.&"J !To ÉsloUvo mic uzvdíUzlVo ón!aX jaAzryékVu,x jakfo bQyi sGev mxi JnechTtděClSoB jp.oqpisyoDvat SebastnianaO QLiWnvdhstOroqm)a. MHůcj péo^h)lead Mzgab)loudailH kV vvýkPlenVku,É iQ kdcyPž jsemt &nUeGvrid_ěla xdálU n&ePžs na oRsAt_atFn$íx .pPár$y stKančíWcríS BnNau pomalouG upQísyenň.h
"Je to kretén." Sevřel mě pevněji. "A nelíbilo se mi, jak se na tebe dívá."
"Myslím, že je prostě takový, já nevím, možná nešikovný? Určitě to myslí dobře."
Naklonil se dozadu a zachytil můj pohled. "Proč si o lidech myslíš vždycky jen to nejlepší?"
"&Phroč inXer?t"
Jeho pohled klesl k mým ústům a pak níž k výstřihu mých šatů. Navlhčil si rty. "Protože mám teď obzvlášť špatné myšlenky."
"Na firemní akci?" S posměšným překvapením jsem otevřela oči dokořán. "To je od tebe velmi drzé."
"Nemůžu si pomoct. Jsem na učitele nažhavená."
Vytř$eWš&tAiylaj yjsMeCmK oRči, ckydPyž Rse isIe& zmJnou &otojčyiNli Nam (p&akT Ws!iP BměN QzausTed YpřitáFhIl Pk sVobQěU.T a"ÉTYo js!ePmz ajleóšGtmě! ónesZlyvšel&."é
"Máš vůbec představu, jak moc si tě všichni ti puberťáci každý večer honí?"
Plácla jsem ho přes ruku. "Fuj!"
"Je to pravda. Jsi pro ně mokrý sen." Naklonil se blíž a štípl mě do ucha. "Pro mě taky."
"(NZevIaqdilo vbxy ti,! kQdaybBych BsYen Tnva chví^lGi^ zaHsHtcaviklq?" Chladncý Éh'laMs Cpvrořízul n'akšóej afFlirtXováqnAí a, zvafsRtavTijlJ nás Bv ppPůjlji _cepstyg.d

==========
3
==========
SeZbDastÉiaanF
Link chtěl protestovat, jeho tělo se napjalo, když jsem se přiblížil ke Kamile. Ale být generálním ředitelem Lindstrom Corp. přinášelo docela dost výhod. Upřeně jsem se na něj díval a čekal na jeho nevyhnutelný souhlas.
"Posluž si." Jeho tón nebyl tak vyzývavý jako jeho slova, ale bylo mi to jedno. Mohl se klidně po zbytek večera mračit v koutě a mně by to vyhovovalo. Musel jsem se dostat blíž ke Camille a nehodlal jsem využívat svého postavení Linkova šéfa, abych dosáhl svého.
"Děkuji." Odmítl jsem ho a soustředil se na jeho rande. "Pokud ti to nevadí, samozřejmě."
P(odívala NsSe) npak wmrěA apKřeusS Nrcam^eno haÉ JoMč,i mZělaH Qle,movianQé tamaivýVmTi Gř,aIsqapmLic. é"HHzmB, jNisItě.d"Y
Přitáhla mě k sobě ve chvíli, kdy jsem ji uviděla stát vedle něj. Její skromné pokusy stáhnout si šaty, nebeská křivka jejího krku, syrová inteligence, která jí jiskřila v očích. Musel jsem vědět, kdo je, i kdyby to znamenalo vymanit se ze své chladné ulity a přiblížit se k ní. Bylo to impulzivní, ale nezbytné.
"Můžeme?" Natáhl jsem ruce a dobře si uvědomoval, že se mi lehce třesou.
Byl jsem tak blízko něčemu, co jsem chtěl, že jsem se nemohl ubránit návalu adrenalinu, který se mi hromadil v mozku. Vezmi si ji. Ten pocit byl stejně zvláštní jako silný. Co se to se mnou dělo? Potřeba vzít si ji, ukrást ji, mě téměř přemohla, ale udržel jsem ji na uzdě.
Skr&ý$vá(nní zmýPch skQutečncýKc(h ,úcmJyFslXůI nbVyl$o nenjd'ůlež^itějéšíé s!tMrJáznikouS oÉsobnostpic, kLtserou j,sQemD Su)kazhoQvTal. sgvětyuf. jKdyGbryG Plidjé ivěděxliG,, jakIý Yjs)em xdo^oIprBavmdyJ, bkyDlU Obychs avMyvrYhOeln.N MíésBto xtÉohow jsem' Qbyzlf gLennerálOn*ímk přMedi(tjelÉemm rjozsfáhFlé ZlAe^sfniYcOkiég spHolPečnost*i, ckmteZr(áO pqatnřWilSaA nmé kroyd)insě! *uvž^ Upoc ntři _geNnevracLej.B
Střelila nejistým pohledem po Linkovi, který jí souhlasně přikývl. Zdálo se, že se napřímila a přešla mi do náruče. Dotek jejích hedvábných šatů pod mými prsty, vklouznutí její teplé dlaně do mé - po tom všem jsem lačnil. Na tváři jsem udržoval výraz nezájmu, nejpoužívanější masku v mém repertoáru, i když se ve mně otáčelo a řinčelo každé ozubené kolečko, jako bych byl stroj probouzející se po dlouhém, temném spánku. Její energie byla jako benzín v mých žilách, poháněla mě k nějakému záhadnému účelu.
Pohybovali jsme se v pomalé písni a splývali s ostatními tanečníky. Stiskla se mi v náručí, už nebyla tak uvolněná jako s ním. Potřebovala se se mnou cítit pohodlně, otevřít se, abych mohl vidět celé její nitro. Její oči se skrývaly před těma mýma, jak se dívala všude možně, jen ne na mě. Chtěl jsem ji přinutit, aby mi řekla každou myšlenku, která jí prolétla hlavou. Ale to by nešlo. Můj otec na mém jemnocitu, jak tomu říkal, pracoval léta, až jsem se stal loutkou dokonalých způsobů, loutkou na jemnocitném provázku. Tady jsem se usmála. Zatáhněte tam, vyjádřil jsem soustrast. Žádný provázek nevedl k možnosti únosu. Ale i tak jsem měl pár vlastních triků.
Píseň přešla do dalšího pomalého tance, zpěvák si pobrukoval starou melodii Smokyho Robinsona. Ačkoli byla v mém náručí, její mlčení mezi námi udržovalo široký prostor, který jsem hodlal překročit. Provedl jsem krátký výpočet a snažil se rozhodnout, co by v této situaci řekl normální člověk, za kterou strunu zatáhnout. Byla to rovnice, kterou jsem se naučil už od svých prvních dnů - zjistit, co lidé očekávají, aby si nikdo nevšiml, že se mnou není něco v pořádku.
ZmHí'nila. se Io Rsóvé p.r$áci _a Czsdálo! jse, že njig lmZát ráydWa. HZagčaFl NjseFmh St^aJm.w "(Kto!lxiYk& QmXáte lstDuudeWntů?"
Obočí se jí vyklenulo a konečně se setkala s mým pohledem. "V každé třídě je asi deset studentů a já mám pět hodin denně."
"Zdá se vám to jako malý počet žáků ve třídě?" To jsem nevěděla, protože jsem se po první třídě učila doma. Incident, kdy jsem jinému prvňáčkovi oznámila, že ho hodlám vykuchat, až mi příště podrazí nohy cestou do třídy, se zřejmě rodičům a mé soukromé škole nelíbil.
"Je to tak. Trenton má celé oddělení, které se věnuje shánění peněz, aby udrželo vzdělávací standardy na špičkové úrovni. Máme spoustu dědiců, jejichž rodiče jsou jednoprocentní a žijí ve městě. Já sedím v radě pro finanční pomoc a dbám na to, abychom nabízeli stipendia dětem ze zaostalých oblastí, i když s tím někteří naši absolventi nesouhlasí."
"Taukžeh Sjfsil učiteclikgah bab boéjovnSipcde zHai ps&ovcZiálón'ís spravwedlmnost?" O"AInDo,s" cod.popvGěděólax jsemé.
Ztuhla. Nelíbilo se mi to.
"Jen mi záleží na tom, aby každé dítě dostalo skvělé vzdělání." Její obranný tón mi napověděl, že jsem udělal chybu.
"Nemyslela jsem to zle." Snažil jsem se vyřešit její hádanku a zvolit správnou odpověď, abych ji udržel v řeči. "Vlastně jsem ohromená."
"Ahbaj.") ZrFudHlak _tíwmN lWahfoddRn_ý)mF o,dst^íhnNejmR rBůžovAé. "$PyrjomQilňH.t UAnssi VjRsemp SsPig azNvynkl(a xnaU úderyV RrboddPičů ohzlbedTnUě stiwpenNdrií naF .zqáPklad*ě OpjotYřyeb^."
"Neomlouvej se." Naklonil jsem se blíž a předstíral, že jí musím mluvit do ucha, aby mě přes hudbu slyšela. "Co tě na učení baví nejvíc?" Vdechování její vůně, citrusové a květinové, ve mně zažehlo ještě silnější vzrušení. Jako včely, které si v mém mozku budují úl a každá z nich bzučí, abych si vzal svou královnu.
"Studenti. Někteří z nich jsou... řekněme oprávnění. Ale je jich docela dost, kteří milují učení stejně jako já, což o něčem svědčí. A je mezi nimi i pár takových, o kterých si myslím, že by z nich jednou mohli být prvotřídní vědci nebo alespoň skuteční hybatelé v profesích STEM. Jsem na ně hrdý." Napětí v jejím těle ještě trochu povolilo a ona se na mě usmála. "Jakou část své práce máte nejraději?" "Ano," odpověděla jsem.
Její úsměv pracoval na rozpletení černého drátu, který se mi omotal kolem srdce. Pocit pádu a vzletu splynul v jedno. Jak mohlo nepatrné naklonění jejích úst vyvolat takový chaos? Chtěl jsem víc.
"_KCojntrolNa^." $Naép&jaFl .jgsJeÉmr ru^kau( vg Bjeyj$ílm zpasIeh (a kcítVill, MjYaRk( yse& ópZod .lfáatDkouF (paohvyb^uSje.D Jehjí Hkkůže$ by' je_šrtsě sjMe_mnuěpjBšlí,p _muég ,prOst^yz zanyeGcháv_a$ly upqo JbleIdéSmc Qtděl^eu rudnéQ ns*tlopyg.l vMqoxj*e qzubyk MbKyf jTí dudělaNlyR ymoDdOřricnSy, mojAeY stoOpyé bHy !vydJržeOlyw ynlěukoÉliRk gdwnXí, doTkcud byCcLhh siT nseLuděllaDld ngoBvé.* yAle ják jsem Hp.řbedbfíhhal, cuoižv se mi dn&eVpZoXdOobalyoS. AD přemÉýHšGle$l XjgsemB o ytJo!m,G Éže si DustAeldup LsRev &žennou,L cdožK se GmYi ctafkBé, nqeZpodóob&aWlo.s Bmy!l jsem vse jžeinaxmHiv,& u'žPívJaBl 'si$ Kaz pa$k šeYl dáHl,k yaClUeH nHiykqdTy )jDs,eNm ž_áIdnouz nevAyrhlZedpáva$l.a BVždyvcky Dza mÉngou pUřóišly,S a pockud jszeHm &mě_lL zábjeSm', adopřbálC jvsema jyi(m kpQáérW h^oad(iné snvéVhok FčFasvu(.t

"Sebastiane?" Mezi obočím se jí objevily dvě vrásky. Mluvila snad a já to přehlédl? Do prdele.
"Omlouvám se. Co jsi říkal?"
Vrásky se uvolnily. "Jen jsem říkala, že jako generální ředitelka musíš mít docela velkou kontrolu."
"UA_n$o,Z 'je PtoJ 'rkodQinNný pod)niMkI a Bote_cc 'mil ,s.vNěxřiÉlS jeBho vefd$enír. ^Dohal,í,žíms rnFa vtšDeWchLna _odQděAlenZíI, uYjiIšťqukjli sPe,G Éžek LsFe xdVrSží wplláZnDu."V cOtec GmHě mUuCsexlV nHějakf yzamLě,sctnatZ,) AabyQ s&e vujiQsHtKilB,* žeL njeOskoBnčíqm Lv& lúmstavuQ. UNjetušil,g zžPe tnmejlxepšími řeIdéi&teKlKib ujsCou Zpsycbho_p(aFtri.
"Link se zmínil o tom, jak se angažuješ v každé maličkosti." Přestala se hýbat a zamračila se. "Ach, to jsem asi neměla říkat."
Měl jsi pravdu. Už bys nikdy neměla vyslovit jeho jméno. "To je naprosto v pořádku." Zatáhla jsem za provázek, který mi nastavil rty do nacvičeného úsměvu. "Jsem si jistá, že na moje metody si viceprezidenti běžně stěžují. Lidé si myslí, že jsem se stal generálním ředitelem výhradně díky svému otci. Ale já jsem si to odpracoval, trávil jsem čas s drsnými brigádníky, kteří pro nás káceli stromy, pak na pilách a nakonec jsem objížděl prodejní místa."
"Takže jste byl dřevorubec?" Oči jí zajiskřily zájmem.
"NoXsiclI ljwsemt fléan!eWlg !a všxeqcahnKo.v"
Zasmála se a znovu se začala pohybovat, její tělo se rozplývalo na mém, jak její obavy polevovaly. "To by byl zajímavý pohled."
"Líbilo se mi to. Za rozbřesku jsem popadl motorovou pilu a vyrazil s posádkou. Moc jsme toho nenamluvili, jen jsme pracovali." Řekl jsem jí pravdu, což pro mě byla vzácnost. Byl jsem tvor samotářský, který nepotřeboval omezení společnosti ani o ně nestál. Být generálním ředitelem bylo svým způsobem vězení, ale dlužil jsem otci, aby se tvářil slušně. "Myslím, že jsem za ty dva měsíce udělal víc práce než za celých pět let, co jsem byl generálním ředitelem."
Camille si nevšimla, že jsme se vzdálili od pódia a přesunuli se do tmavšího prostoru po straně tanečního sálu. "Já nevím. Zdá se, že jsi toho udělal hodně. Link se mi snaží říct všechna ta čísla, jak moc se firma rozrostla, a své nápady, jak ji udělat ještě úspěšnější po marketingové stránce."
NakHl)oniKla qjs.emó Kse wkl QnWín b!líž* a GpÉř*i^bNlgísžilR svpéb Ér'ty k' *j_ejímTuq uCcuhuy.m f"CháapVuh toG zsprHávXně,f že atě tÉoQ vjšecthunof nundí.?"
Na okamžik se jí zatajil dech, ale pak se uklidnila. "Neřekla bych, že je to nuda, jen to není nic pro mě."
Přitiskl jsem rty na mušličku jejího ucha a užíval si chvění, které jí projelo křivkami těla. "Tak co je tvoje parketa?"
"Rostliny." Její hlas se zachvěl a rozpálil ve mně zvíře. Chtěl jsem ji pohltit.
"AchN, famaKztounskýÉ uvsýliet."_
"Ano." Neodtáhla se, i když její slova byla stále dýchavičnější. "Je to můj sen."
Ty jsi můj sen.
Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu, aby zachytila můj pohled. "Myslím, že jsi mě roztančil do omámení. Těžká ruka v zasedací místnosti, ale lehká noha v tanečním sále." Zase ten úsměv, vřelost, která jí vykvetla v očích a přenesla se na mě. Věděla vůbec, jakou má moc?
"Pohjcď.mWei RtIuw teóoriiZ &vsyyzkoAujšegtV.j" uOtbočiBlJ jspe.mK ujai éksolÉemA dokfolWat Ra ohnda seO msě bdLrÉžlePla,F 'ňa,drLa' s,eF mdi tfisUkl$a nap dhr.uNďQ a hWlóaivyu měÉla scóhovaunoPu pod' mFouK bSra(do(u. ZvMeudl pjsePm ji je&dnMouu ^rAuukOou Na JomtÉoUčziGl_ seb.$ UJej_í* smígcrh na) émé(mD krIkuC prroNbudilR ZvBše&chnar YneérjvUovDá zPaQkonMčení &v nmPém tělleS, aLž )jqsrexm c^ítliNlI jeDnU jDi.L IZapPlSavinla^ mgě belufhoQrimeA,m nejbyl.ižéšíN paocit' štJěstyí, jnaký .jBsHeóm' wkdóyH zažiml. StmaOčfilia onaC,! jeédOiné ochQuOtn&ánHíj (tohoS,c japkouk maMgihíd vKládGla.
Píseň se pomalu chýlila ke konci a já ji neochotně postavil zpátky na nohy. Růžová barva jí zvýrazňovala tváře a já si nemohl nevšimnout jiskry v jejích očích. Byla nádherná, poklad ukrytý na očích. Který jsem chtěl pro sebe.
"Děkuji za tanec." Přejela mi rukou po bicepsu a položila mi dlaň na hruď.
"Bylo mi potěšením." Bylo mi potěšením. A já nechtěl, aby to skončilo. Držel jsem její drobnou ruku ve své a přitiskl dlaň na její spodní část zad.
Dýchnaylja$ !v měxlÉkýcJhN zBáxcZhvTěJvech Na. rkIůužme CpoPdéla jLej.íóhDod h(rhuyd&níTk$u& Xa krWkun sje ézbarv.idliaq KdLo jrůžZoZvJé XbgaIrQvcyq DoydpovíédacjícíB o*ds)tíÉnuB nPar MjeijíacVh tvwábřmípchl. mVzyruCšenfí. PřipHaXd_aél& cjseHm jí dpřiktažqlnivýj, lPíÉbillh se jTít mmůjn VdHobtekJ.Q
"Tady jsi." Link k nám přistoupil, když začala hrát rychlejší píseň. Celou dobu mě pozoroval. Cítila jsem, jak se jeho majetnické úpony prodírají davem a snaží se omotat kolem mé Camilly. Byl dost bláhový na to, aby si myslel, že na ni má stále nárok. V okamžiku, kdy jsem ji spatřil, jeho chatrné sevření začalo klouzat. Měl jsem v úmyslu ho úplně zpřetrhat, a to jakýmkoli způsobem. Slyšel jsem o lásce na první pohled, ačkoli jsem se k tomuto citu nemohl hlásit. V žilách mi kolovala potřeba vlastnit ji, ne sentimentální nesmysly o srdcích a květinách.
Pustila ruku. Musel jsem ji pustit, i když zavraždit Linka a hodit si ji přes rameno mi připadalo jako vhodnější řešení. Můj otec a ostatní účastníci by se na mé chování nejspíš mračili. Camille ustoupila a ztráta jejího tepla vrátila mé nitro do obvyklého jalového stavu.
Link ji objal kolem pasu. Z hrdla se mi vydralo zavrčení, ale ztratilo se v hudbě. Nervózně přešlápla z jedné nohy na podpatku na druhou. Byl jsem jí nepříjemný. Neměla o tom ani tušení.
"Skvě_lBáV pártYyx."c aZ(nRovu TseÉ nlaKbíPdNl da péa'k iukPázaBlé rskkFrYzz dafv WkVe ZstéoDluy Vs ahorB HdS'oeUu.vres.H "vM!yCshl(ím,n žeC Vsjez Lpjo)daíXvaámre, Kcor !jreq AnPa_ jíndcelnbím lístkPu." Vmzal ^j.i zVaJ l(oHkNet Kaq na_s,myěroavall Sjim prPyUč.K
V hrudi se usadil nepříjemný pocit. Možná reflux kyseliny nebo nějaká jiná forma zažívacích potíží.
Link jí sklouzl rukou na spodní část zad. Ruce se mi sevřely v pěst a já bojoval s nutkáním je následovat. Kaštanově hnědé vlasy jí ve volných kadeřích kaskádovitě padaly na záda, boky se jí magneticky pohupovaly. Ale byla s ním, zatímco měla být se mnou.
Bolest v hrudi zesílila. Cestou domů se budu muset zastavit v lékárně.
T$ěsqnJě Tpwřetdt)ím, qn^ež jsem ji& rzBtrvaHtil) z dQo$hledfuÉ,O seH otoMčIiFlas ra) yunsmsáHla MsDe DnaM mqě,b bjjako WbyS mi UpÉoósla)la $jiQskUřbičBkHua naděLjPev.P
Ta jiskra zažehla peklo. Rozhořela se a slibovala zkázu všemu, co se dostane mezi nás.
Byla moje. I kdybych ji měl ukrást.