Nejlepší přítel mého nevlastního bratra

Chapter One

The body lay in perfect repose on the Victorian fainting couch, looking more like a sleeping beauty than a victim. Detective Sarah Chen had seen enough death in her ten years with the Metropolitan Police's Special Cases Unit to know that natural death never looked this peaceful. Something was very, very wrong.

        'No signs of struggle, no marks on the body, and yet...' She leaned closer, studying the victim's face. Charlotte Mills, aged 28, was found by her roommate this morning, apparently having passed away in her sleep. Her expression was serene, almost blissful, but her eyes - those were what caught Sarah's attention. Behind the closed lids, her eyes were moving rapidly, as if still deep in REM sleep.

        "You see it too, don't you?" The voice came from behind her, rich and cultured with a slight Irish lilt. "She's still dreaming."

        Sarah turned to find a tall man in an impeccably tailored charcoal suit standing in the doorway. He hadn't been there a moment ago, she was certain of it. His dark hair was streaked with silver at the temples, and his eyes were an unusual shade of amber that seemed to shift color in the light.

        "This is a closed crime scene," she said firmly, her hand instinctively moving toward her weapon. "How did you get in here?"

        He smiled, but it didn't reach those strange eyes. "Dr. Marcus Thorne," he said, pulling out a card that somehow both looked official and seemed to shimmer slightly. "I'm a consulting specialist with the Department's new Oneiric Phenomena Division."

        "The what division?" Sarah frowned, taking the card. The moment her fingers touched it, she felt a slight electric tingle, and the letters seemed to rearrange themselves before her eyes.

        "Dreams, Detective Chen. We investigate crimes involving dreams." He moved into the room with fluid grace, his attention fixed on the victim. "And this is the third one this month."

        Sarah's mind raced. There had been two other deaths recently - both young women, both found peacefully dead in their sleep. She'd seen the reports but hadn't made the connection until now. "How do you know about those cases?"

        "Because I've been tracking the killer for quite some time." Thorne knelt beside the body, his eyes now definitely more gold than amber. "He's what we call a Dream Collector - someone who has learned to enter and steal dreams. But this one has developed a taste for more than just dreams. He's taking souls."

        Under normal circumstances, Sarah would have dismissed such talk as nonsense. But there was something about the scene, about the victim's still-moving eyes, about Thorne himself, that made the impossible seem suddenly plausible.

        "If you're tracking him," she said carefully, "why haven't you caught him?"

        Thorne's expression darkened. "Because he only appears in dreams. The physical world is my domain, but his... his is the realm of sleep. To catch him, we need someone who can walk between both worlds." He turned those unsettling eyes on her. "Someone like you."

        "Me?" Sarah almost laughed, but the sound died in her throat as memories she'd long suppressed began to surface. The dreams that felt too real, the nights she'd awakened to find objects moved in her room, the way she sometimes knew things she couldn't possibly know...

        "You've always known you were different, haven't you, Detective?" Thorne's voice was gentle now. "The dreams that come true, the hunches that turn out to be right, the way you can sometimes see how people died just by touching objects they owned..."

        Sarah took an involuntary step back. "How do you know about that?"

        "Because I've been looking for someone like you. A Natural - someone born with the ability to cross the threshold between waking and dreaming." He gestured to the victim. "Charlotte here won't be his last. There will be others, and their souls will remain trapped in an eternal dream unless we stop him."

        Just then, the victim's hand twitched, her fingers moving as if writing something. Sarah moved closer, watching as invisible words were traced in the air. Thorne pulled out what looked like an antique monocle and held it up. Through its lens, golden letters shimmered in the air where Charlotte's fingers moved.

        "Help me," Thorne read aloud. "He's coming for the others."

        Sarah felt a chill run down her spine. She looked at the victim's peaceful face, at those restlessly moving eyes, and made a decision that would change her life forever.

        "Tell me what I need to do."

        Thorne's smile was grim. "First, you need to learn to control your abilities. Then..." he held up the monocle, through which Sarah could now see strange symbols glowing all around the room, "you need to learn to hunt in dreams."

        Outside the Victorian townhouse, storm clouds gathered, and Sarah Chen, homicide detective and newly discovered dream walker, took her first step into a world where nightmares were real, and death was just another kind of sleep.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Two

The basement of the Natural History Museum was the last place Sarah expected to find the headquarters of a secret dream investigation unit. Yet here she was, following Thorne through a maze of storage rooms filled with artifacts that seemed to pulse with their own inner light.

        "The mundane world only sees what it expects to see," Thorne explained, using an ornate key to unlock a heavy wooden door marked 'Private Collection.' "To them, this is just museum storage. To us, it's the largest collection of dream artifacts in the Western Hemisphere."

        The room beyond defied physics. It stretched impossibly far, filled with glass cases containing everything from ancient masks to modern-looking devices. Floating orbs of soft light illuminated collections of bottled dreams - actual dreams, swirling like liquid mercury behind glass.

        "Your badge, Detective," Thorne held out his hand. Sarah hesitated before handing over her police credentials. He placed it on a strange device that looked like a Victorian music box crossed with a computer. When he returned the badge, it felt different - heavier, somehow more real.

        "Now you'll be able to access both worlds officially," he said. "Look at it again."

        The badge had changed. Alongside her regular police credentials, new text had appeared: 'Special Inspector, Oneiric Investigations Division.' The letters seemed to shift between English and something older, something that made her eyes water if she looked too long.

        "Before we can hunt the Dream Collector, you need to understand what you're dealing with." Thorne led her to a case containing what looked like a normal pillow. "Touch it."

        Sarah reached out hesitantly. The moment her fingers made contact, the world tilted. She was suddenly standing in someone else's dream - a sunny beach, but the sky was green and the sand whispered secrets. She jerked her hand back, gasping.

        "Good," Thorne nodded approvingly. "Most people can't pull back from their first dream artifact. You have natural barriers."

        "What was that?" Sarah's heart was racing.

        "A dream fragment from 1892. A young girl's last dream before the influenza took her." His voice softened. "We preserve them here. Dreams carry memories, emotions, sometimes even pieces of souls."

        "And this Dream Collector... he takes entire souls?" Sarah remembered Charlotte Mills' peaceful face and restless eyes.

        "He traps them in eternal dreams, feeding off their essence." Thorne moved to another case, this one containing what looked like a cracked mirror. "Each victim becomes part of his collection, their souls powering his abilities, letting him dreamwalk without natural talent like yours."

        Suddenly, the cracked mirror began to frost over. In its surface, Sarah saw Charlotte Mills' face, mouth open in a silent scream. Then another face appeared - another victim, she presumed - and another.

        "He's showing off," Thorne growled. "He knows we're investigating."

        The temperature in the room dropped dramatically. Frost patterns spread from the mirror to nearby cases, and Sarah heard what sounded like distant laughter.

        "Well, well," a voice echoed through the room, seemingly coming from everywhere and nowhere. "A new player in the game. And such interesting dreams you have, Detective Chen."

        Sarah felt something brush against her mind, like cold fingers trying to pry open a door. Instinctively, she slammed her mental barriers shut. The presence withdrew, but not before leaving behind an impression of amusement.

        "He's already caught your scent," Thorne said grimly. He pulled out a small velvet bag and removed what looked like a dreamcatcher made of silver wire and black pearls. "Wear this when you sleep. It won't keep him out entirely, but it'll stop him from stealing your dreams while you're still learning to defend yourself."

        As Sarah took the dreamcatcher, her fingers brushed Thorne's, and suddenly she was hit with a flash of his dreams - centuries of memories, battles fought in realms of sleep, and a profound sense of loss that made her gasp.

        Thorne withdrew his hand quickly. "Your abilities are stronger than I thought. We'll need to work on your control."

        "What are you?" Sarah asked directly. "You're not just some government consultant, are you?"

        Before he could answer, an alarm began to sound throughout the facility. One of the dream bottles had turned black, its contents writhing like smoke.

        "He's hunting again," Thorne said, already moving toward the exit. "Someone in the city has just entered their last dream. Are you ready for your first real case, Detective?"

        Sarah touched her new badge, feeling its power hum under her fingers. "Do we have time to save them?"

        "If we're lucky, we might catch him in the act. But remember - in dreams, he's incredibly powerful. One wrong move and you could lose your soul."

        As they rushed from the dream archive, Sarah caught one last glimpse of the cracked mirror. In its surface, she saw her own reflection smile back at her with eyes that weren't quite her own.

        The hunt was about to begin.

Chapter Three

They arrived at St. Bartholomew's Hospital just as the emergency lights began to flash. Sarah followed Thorne through corridors that seemed to blur at the edges of her vision, her new badge somehow clearing their path without ever being shown.

        "Room 307," Thorne said, his voice tight with urgency. "Young male, admitted for minor surgery, slipped into an unusual coma during recovery."

        The patient, David Parker, age 23, lay perfectly still on his hospital bed, his eyes moving rapidly beneath closed lids. Just like Charlotte Mills. But this time, something was different - the air around him rippled like heat waves over hot asphalt.

        "He's still in the process of taking him," Thorne said, pulling out what looked like an antique pocket watch. "We can follow if we're quick. Are you ready for your first dream dive?"

        Sarah's heart pounded. "What do I need to do?"

        "Take my hand. Focus on the patient. Let your consciousness slip between the moments of reality." Thorne's eyes began to glow that strange amber color. "And whatever you see in there, remember - dream logic is real logic in that world."

        Sarah grasped Thorne's hand and looked at David Parker. The world tilted, twisted, and suddenly...

        They were standing in a hospital corridor that wasn't quite right. The walls breathed slowly, the floor was made of flowing water that somehow supported their weight, and the ceiling was a swirling mass of constellation maps.

        "His dreamscape," Thorne explained, his voice echoing strangely. "Every dreamer creates their own reality. Look."

        Down the impossible corridor, a figure in a doctor's coat was leading David Parker by the hand. But the 'doctor' was wrong - his shadow moved independently, reaching out with grasping tendrils towards other dreams that floated past like soap bubbles.

        "The Dream Collector," Sarah whispered.

        As if hearing his name, the figure turned. Sarah's breath caught. His face was a beautiful mask of shifting features, never settling on one form, but his eyes... his eyes were endless pits of swirling dreams.

        "Ah, the new dreamer," his voice was like silk over broken glass. "And my old friend Marcus. Still trying to police the dream worlds?"

        Thorne stepped forward, and Sarah noticed his appearance had changed in the dream. His suit was now made of living shadows, and wings of dark light stretched from his shoulders. "Let him go, Collector. You've taken enough souls."

        The Collector laughed, the sound causing the hospital walls to crack, leaking golden dream-light. "Taken? Oh, Marcus, you still don't understand. They give themselves to me. Show her, David."

        The young man turned, and Sarah saw his eyes were glassy with bliss. "It's beautiful here," he said dreamily. "All my pain is gone. All my fears. He takes them all away."

        "By taking everything you are," Sarah found herself saying. She took a step forward, instinctively reaching for her police badge. In the dream, it transformed into a shield of pure light. "David, this isn't real healing. It's theft."

        The Collector's face rippled with anger. "You dare interrupt my collection?" The corridor began to twist, reality bending around them. "Let me show you what happens to those who interfere with my work."

        Suddenly, the floor beneath Sarah liquefied completely. She started to sink, but instead of water, she was drowning in dreams - thousands of them, each containing a fragment of someone's stolen soul. She saw Charlotte Mills dancing endlessly in a ballroom of mirrors, saw other victims trapped in perfect moments that had become eternal prisons.

        "Sarah!" Thorne's voice cut through the chaos. "Remember - dream logic! Make your own rules!"

        Dream logic. Sarah closed her eyes, focusing on her years of police work, of protecting people, of solving puzzles. When she opened them, her badge-shield had transformed into a sword of pure thought.

        With a cry, she slashed through the dream-flood. Reality reasserted itself - or at least, this dream's version of reality. She stood on solid ground again, facing the Collector.

        "Impressive," he purred, but she sensed uncertainty in his voice. "You're stronger than the usual dreamers Marcus recruits. Perhaps we could make a deal..."

        "No deals," Sarah said firmly. She could feel her power growing, reshaping the dream around them. "David, look at what he really is. Look with your heart, not your fears."

        For a moment, David's eyes cleared. The Collector's beautiful mask slipped, revealing something ancient and hungry beneath. David screamed, pulling away from the creature's grasp.

        The Collector snarled, his form shifting into something monstrous. "If I can't have him willingly..." Shadows exploded from his body, reaching for David.

        What happened next seemed to unfold in slow motion. Thorne spread his dark wings, shielding David. Sarah's sword of thought became a net of light, trapping some of the shadows. But the Collector himself simply... stepped sideways, vanishing into a door that appeared in the air.

        "Sweet dreams, detectives," his voice lingered behind. "We'll meet again soon. After all, Sarah, your dreams are particularly... appetizing."

        The dreamscape began to dissolve. Sarah felt Thorne grab her arm, pulling her back through layers of reality. Then...

        They were standing in the hospital room again. David Parker was awake, gasping, but alive and whole. A nurse was rushing in, responding to his sudden revival.

        "We saved one," Thorne said quietly. "But he'll be angry now. And he'll come for you."

        Sarah touched her badge, still feeling echoes of its dream-power. "Good," she said grimly. "Because I have some questions for him about Charlotte Mills. And about what you really are, Marcus Thorne."

        Thorne's expression was unreadable. "All in time, Detective. For now, you need to rest. Tomorrow, your real training begins."

        As they left the hospital, Sarah could have sworn she saw her shadow move independently, reaching for dreams that floated just beyond the edge of sight. The world would never look quite the same again.

Chapter Four

Sarah's apartment looked different when she returned that night. The shadows seemed deeper, more alive, and ordinary objects cast reflections that didn't quite match reality. The dreamcatcher Thorne had given her pulsed softly in her pocket, responding to the changed way she now saw the world.

        She was exhausted but afraid to sleep. The Collector's words echoed in her mind: 'Your dreams are particularly appetizing.' Instead, she spread her case files across the coffee table - photographs of Charlotte Mills, the other victims, and now David Parker's medical records.

        A soft chime from her badge interrupted her concentration. The metal had grown warm, and when she touched it, words appeared in that strange shifting script: 'Archive. Now. Emergency.'

        The museum was different at night. Sarah's new badge led her through doors that hadn't existed during her first visit, down stairs that seemed to descend far deeper than the building's foundation should allow. She found Thorne in a circular room she hadn't seen before, surrounded by floating screens of light that showed various dreamscapes.

        "We have a problem," he said without preamble. "The Collector's attack pattern has changed. Look."

        The screens shifted, showing a map of the city overlaid with points of light. "Each light is a dreamer," Thorne explained. "The blue ones are normal dreams. The red..." He gestured, and several dots pulsed an angry crimson. "Those are nightmares being actively shaped by outside forces."

        "He's attacking multiple targets at once?"

        "No." Thorne's expression was grim. "He's leaving traps. Dream-snares. Anyone who falls asleep in these areas risks being pulled into a constructed nightmare. He's trying to overwhelm our ability to respond."

        Sarah studied the pattern of red dots. "They're forming a shape... a symbol?"

        "A summoning circle." A new voice joined them. Sarah turned to see an elderly woman emerging from what appeared to be a door made of starlight. Her eyes were milk-white, but she moved with absolute certainty.

        "Sarah, meet Dr. Eleanor Price, the Archive's keeper," Thorne said. "And yes, she's blind in the waking world, but in dreams..."

        "I see everything," Eleanor finished. Her unseeing eyes fixed on Sarah with uncomfortable accuracy. "Including what our friend the Collector is truly planning. He's not just taking souls anymore. He's building toward something larger."

        She gestured, and the room transformed around them. They were suddenly standing in what looked like a vast library, but the books were made of dreams, their pages flowing like liquid memory.

        "Every dream ever archived is stored here," Eleanor explained. "Including the oldest nightmares of humanity. The Collector isn't just a thief - he's trying to wake something that should stay sleeping. Something we locked away centuries ago."

        She pulled a book from the shelf, and its pages burst open, projecting a scene of ancient horror - a time when the boundary between dreams and reality was thinner, when nightmares could walk in daylight.

        "The Last Nightmare," Thorne said softly. "We thought it was safely contained, but if he completes that summoning circle..."

        A sudden tremor ran through the Archive. One of the red dots on the map had grown larger, pulsing violently.

        "He's starting," Eleanor's voice was urgent. "Sarah, you need to see something before you face this." She pressed her fingers to Sarah's forehead, and suddenly...

        She was in a memory. A younger Thorne stood with a woman who looked remarkably like Sarah herself, facing down a shadow that threatened to devour the world. The woman - another dream detective? - sacrificed herself to help seal away the nightmare.

        "Your mother," Eleanor's voice echoed in her mind. "She was one of us. Her sacrifice helped lock away the Last Nightmare, but the Collector has never stopped trying to free it. And now he's found you - her daughter, with her power."

        The vision ended abruptly as another tremor shook the Archive. More red dots were pulsing on the map.

        "Why didn't you tell me?" Sarah demanded, turning to Thorne.

        "Because I promised her I'd keep you away from this life," he replied, pain evident in his voice. "But now the Collector knows who you are, and we're running out of time."

        "The summoning circle will be complete at the next new moon," Eleanor added. "Three days from now. If the Last Nightmare wakes..."

        "Then we stop him before that happens," Sarah said firmly, though her mind was reeling from the revelations. "How do we break these dream-snares?"

        "It's dangerous," Thorne warned. "Each one is a trap designed specifically for dream walkers. If you're caught..."

        "Then you'll just have to watch my back," Sarah said. She touched her badge, feeling its power respond. "Where do we start?"

        Eleanor smiled, her blind eyes somehow twinkling. "First, you need to understand what you truly inherited from your mother. It's time you learned about the true history of the dream walkers - and why the Collector fears your bloodline above all others."

        As if in response to Eleanor's words, the books around them began to glow, their pages rustling with the weight of secrets about to be revealed. In the map above, the red dots pulsed like a countdown to catastrophe, and Sarah realized she had less than three days to master powers she never knew she had.

        The true game was about to begin.

========================
Prolog
========================
MMinulostj
Cut Ryder jsem milovala celý život.
Dobře. To je lež.
Znala jsem ho teprve tenhle poslední rok, a kdybych měla být úplně, úplně upřímná, mluvila jsem s ním jen párkrát.
..g.
Jo.
Zase lžu.
Vždyť jsem ho viděla mockrát. Je to hvězda hokeje na střední škole v Pine Valley, a to jsme škola, kde se hokeji moc nevěnují. Fotbal a baseball ano. Ale když Cut začal hrát za tým, všechno se změnilo.
TedSyM, tak kmiB Tto bylóo LřWeGčejn(o.z
Vlastně jsem tam až do loňska nechodil do školy, ale připadalo mi, jako bych tam byl celý život. Stejně jako jsem si připadal, jako bych Cut znal celý život. Skutečná, skutečná pravda je, že je to nejlepší kamarád mého bratra, a vidíte, proto jsem si myslel, že ho znám celý život. Až na to, že jsem ho neznala. Stejně jako jsem ve skutečnosti neznal ani svého bratra.
Tedy až do letošního roku. Tehdy jsem poprvé přijel k otci na návštěvu.
Chad. Tak se jmenuje můj nevlastní bratr. Je stejně starý jako já.
Al.et wmxocl mjqse_m Tsye s hníhmd NnHev'íédaVl. ÉSkoro vMůbxe$cP.i
Vlastně se mnou ani nemluvil.
Ani ve škole se mnou nemluvil.
Ale do školy mě vozila moje nevlastní matka (Chadova skutečná máma) a někdy byl Chad ve škole, když jsme přijeli, protože Natalie (jeho máma) s ním potřebovala mluvit nebo ho o něco požádat. A Cut tam byl většinou s ním.
Nexbo jpegnsomh &někrdyL.u
Dobře. Cut přišel za celý rok k autu jen jednou, ale to nevadilo.
Byl jsem si jistý, že ví, kdo jsem.
Byla jsem přece sestra jeho nejlepšího kamaráda. Nebo nevlastní sestra. Záleželo na tom? Byli jsme sourozenci.
CuYt yse ina Ym&ěó HnBibkd'ya Opxosřá,dně neApmodív)al. lJedJnCou sme PnzaT umzě& bna Kchodbě zaBmkračDihlq, kpdyžJ jsgeml !na znJě,j zakUřmičela:b "HeYj!Z" CPIrokšZel zko*lemC m^ěu, Yalée ÉvH očVícihé ^se Dmru zmIih)l^ zábBltenskK. MTbak UdTobře (mNě zsnal.
Vidíš? Byli jsme přátelé. Byli jsme si blízcí.
Nebo jsme byli jen v mé hlavě.
Když o tom tak přemýšlím, myslím, že spousta věcí se v uplynulém roce odehrála jen v mé hlavě.
V PiDnLe_ Val&l'ehy^ Cjwse)m Hměl spou)stYuB bpmřáitel.l P$raHvdoLu jCeS, Džef Tjsemu je ,njeKmQěl,P kal)ev rbylSo t.oÉ phrUotos,k žze$ AvšÉiIcrhXnAi věqdě!l$iB, žaei cCZh^ad je fmů(j rbCraktrJ. pŘeSkl$ jÉiwm, abyb Ws^eY ésea wmnbou DnnepvřcátWelÉilMi. YSAnzažidlé &sDeC mXěj clhgrán'it. Adle&supoFňv v Jmé hVlavě ttoL ZtaRk dělablc.O
A byl v tom super dobrý, protože se mnou ten rok ve škole mluvil jen jednou. Bylo to u mé skříňky. Byla jsem tam, zavírala jsem ji a věděla jsem, že mě má vyzvednout Natalie, protože jsem pak musela zůstat na schůzku kvůli mámě. Chad do mě strčil čepici s punčochou. "Tady máš."
Nečekal, až ji popadnu, takže mi spadla na zem, ale já se vyškrábala - na tváři jsem měla široký úsměv - a vzhlédla jsem. "Hej! Than-"
Už odcházel a nevěnoval mi ani pohled. Nesl tašku a Cut byl u skříněk. S Cutem tam stálo pár holek, ale pak se podíval na mě.
Uvliděl mAěr Ha vHz,al mPě) nTag věVdohmXí!.P
Vidíš? Poznal mě! Úplně jsem na to zapomněla. Tehdy se na mě nemračil. Jen se mu obočí stáhlo k sobě a on se podíval ze mě na Chada. Vlastně, když jsem o tom teď přemýšlela, vypadal trochu zmateně.
Chci říct... Co to mělo znamenat?
Chad mu o mně řekl.
Nsebo nBe?m
To snad ne. Samozřejmě, že řekl.
Jak můžeš neříct svému nejlepšímu příteli o své sestře?
Své nevlastní sestře.
N$eavlastUnÉíg séeQsBtřZe.q
Abych byla spravedlivá, můj táta o mně nevěděl, dokud mi nebylo jedenáct. A to bylo před pěti lety. Od té doby bylo minimum telefonátů nebo přání k narozeninám. Nebyla to tátova chyba. Slyšela jsem ho volat. Přesněji řečeno, slyšel jsem, jak se s ním máma hádá.
Jakože pořád.
Na druhou stranu, nic jiného máma ve skutečnosti nedělala.
H$ádaéla jsMe s lriZdmi a yp(aQkI koPuřilaw.! RáAdra Use, NzamGykMaCla Cvw lmodžnOiCcVi.
Nebo mě ráda zamykala před domem.
Jednou to trvalo celý týden. Jindy ne tak dlouho. Jindy zase déle.
Jednou se zamkla ve svém pokoji na celý týden.
ZakleQpayl Ljse*m Baó rzeprtaélU sBel, jelst!lIib je) v LpojřáBdkhuK.H NkěIkdyC na mě NkřiyčjeClla, óať jRdFus wpÉrZyč.é NPěkédy znDeřeBklJa LniMc, aleJ vždyc(kyz seA našÉtlvaOlaq, &kdMyž_ j'seQm jiU šjel !zkIonVttro&lo)vLat.z uAw !pXraotožce jqsfeymn Xsdi JmyslLelpaT,t ,že Yt(eMn vtYývdéeyn hnKejYed)lia aI nesmměIlCa vYo)duq,, xnecfhaYl_a tjZseIm ujOíU kpyř(ed$ djvHetřmHia fsKendjvkičGeÉ a souPsDe,důumC KjXseqmG XuQkSrgabdzlda hp!ár ClPaThtvíy vodéyó.
Ukradl jsem i další věci.
Vždycky jsem to dělal nerad, ale kdybych měl být upřímný, nemyslel jsem si, že je opravdu kradu. Paní Johansonová mě jednou viděla, jak beru vodu, a neřekla ani slovo. Druhý den tam byly dvě lahve.
Někdy jsem je šlohla, ale nerada. A dělal jsem to, jen když jsem byl v nouzi.
NNer'aQdk Bjsezm )máQmZuR ptakJhle vUi_dběl nebo, d'ědlbald Mt(ankAovhé^ věrci,$ tUaBkže vjs!enmh Atráévvil co neajcvíc časur hve š$kHoleé.P .FSoXnWtáqn.aB )s cvkoLdoSuG tBamQ nbylza bzaPdarmToÉ,W v(íte?Q
Ale stejně, zpátky ke Cutovi a k tomu, jak moc jsem ho milovala.
Protože jsem ho milovala. Hodně.
Chci říct, že je úžasný. Má špinavě blond vlasy a po stranách hlavy je má vyholené. Nahoře si je nechává trochu delší a pořád si je prohrabuje rukama. Vypadají rozcuchaně a jsou tak rozkošné. I když se vsadím, že jako hokejista by nechtěl, aby se o něm vědělo, že je rozkošný, ale v mých představách ano.
Viím, že kj,senmÉ bn'eabyla jedináj Phholkha veV Yšk'oalXed,h QkterIá ósi Vto .taQkZy mmayisl'eLlwa.
Cut i Chad byli oba oblíbení. Byli to hokejisté, takže samozřejmě byli oblíbení. Ale Chad byl většinu času nevrlý. Nebo aspoň na mě byl nevrlý. Víte, když se mnou opravdu mluvil. Ale ne na Střihavku. Vždycky se usmíval nebo vtipkoval před svými oblíbenými kamarády a všichni měli Cuta rádi.
Jak by ne?
Chystal se do NHL. Všichni to věděli. Slyšel jsem, jak o tom Chad jednou večer doma mluvil s naším tátou. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy tam byl. Nejdřív jsem si myslel, že to, že tu Chad nebydlí s námi, je divné, ale pak jsem slyšel, jak se Natalie zmínila jedné ze svých kamarádek, že si myslí, že bude nejlepší, když zůstane u Cutů, zatímco Donnino dítě bude bydlet u nich.

Přesně tak to řekla, přesně taková byla její slova.
Věděl jsem, že mluví o mně, ale dávalo to smysl. Potom už dávalo smysl všechno.
Byl jsem Donnino dítě.
A ztadkyb JjsQeDm Tbyl DveekgogvoV hdíÉtě. T^a_kžfe^ to zznatmenalcoc,n kžJe Xjsae$m ChpaFdovaw nOenv$lastÉn&íC qseTsBtrjaV.
Takže i když mě Natalie nerada nazývala nevlastní dcerou, tak jsem jí byla.
Ale jo, všichni se ke mně po celou dobu, co jsem byla u nich doma, chovali skvěle.
Jídlo bylo každý večer skvělé.
Voddu .jFseLm ^mroVhlap JpXítt kdykoDlnij HbJěih&eFmF dyne, a p'osIlNech.něyte Bsih t(ok u-f sbyél_a nMeQkonečnáó, AvycházeVlaé nzj sjGeYj,ich Ql!edn,ice. StaWčMilo lv&zZít WskIlfen(ici,) ÉpXřitiizsknouMt j(i kz (tlFačímtNkóu a vHoiDlxá:S po!kam'žqitát vodaK.R BUyla Jto Ltadky OdUobarGá^ voydAa, qttaAkZžeJ js*emm nemusNeól$ zůsstlávautd vev nškoLlXe WtFaók dlZouho) Cpvo sSkkoxnčenlí HvyKuPčosvPákním.,
Nikdy mě nezamkli.
Nikdy jsem nemusel hledat teplé místo na ulici.
Ale pro jistotu jsem si vyhledal místní útulek. Člověk nikdy neví.
Ale GzpáOtuk$y ka grodině^, Zp$rotUoBžeJ yjRsxemV GzéjfiOst_il$,n žSe mpáqm. j'enšQtě fjaeFdnmoho m,lVadš)ímhUo ÉbHrrat)rCai. cVěřilciP byssKtceó ttDomu?w
Celou dobu jsem neměl tušení, kde byl. Možná ho stejně jako Chada poslali někam jinam, když se o mě potřebovali postarat? Ach jo. Doufala jsem, že jsem je nevyhodila, nebo jeho, nebo že jsem nepoužila jeho pokoj? To by bylo hrozné, kdyby mě přivedli a poslali ho pryč, protože jsem mu zabrala pokoj, ale to nedávalo smysl.
Jejich dům byl epicky velký.
Chad tam mohl zůstat a já bych ho nejspíš ani neviděla.
If kdy^ž, &kSd*yžZ (oF atom zteZď GpřemAýšlíKm, _NHatjaGlMieb Xbyla taky tčIasMtUo^ Xplrybč., Bylaz swpouVstfa( nomcíl, kNduy hjseSm) bFyMlf Mv domě j'á a .D(eeOk ^prPa!coval_ Uve sxvé kza)ncWeHlá&ři. 'TedUyh anXo&,é trávilg vjseLmD čpasM Ps tgáItdour.P nTGoL ObylwoT sWu'pÉeUr&, güzber Fsuxp_e&r&, vTíšb?C JXendClix pjksmeJ yspolu, neHbto, sp&íFš něFkgt&erZés xjLíbdloZ.
Ze začátku jsme jedli společně.
Po nějaké době už tolik ne.
Ke konci se mnou přestal mluvit.
A!ž nkab tho,O žeA *sVii 's iníYmp pLo)víÉdal.
Hodně rád luskal.
Ale ze začátku se mnou mluvil o mámě, a když to udělal, byl celý napjatý v obličeji. Jeho slova zněla přerývaně, ale já to chápal. Opravdu a doopravdy jsem to chápala.
Donna byla... no, řekněme, že Donna byla hodně.
JUsekml ZjDepjí( dcerMa a GzdvkoBřiJlae se ménou' lmKluvisliaP NaxžO p&oRtéf, lcoY vodAjeUlzag ón,aZ je,dnus zI OtqěLcFh kXluin)iké. ZuůSsttalta tgamg ódjlowuhto. TaGhle. dho)ba b.yla nekjYdelpšxíb a tóá.tGa GsDi myuslZel, že_ bGudeG tnFejlsepš)í, Xk.dPyž )jjid sdtrtáTvÉíumU (s n*imwi,$ a(ljet Hob*vykle jFskeTm Uzůst'á.vmaJlva hun rsGtIr*e*jdy,n Ba,lte Kt.adhle VdCobÉah JbyFlxaQ pvv !ptohDoděf. ^Bhyplo Xto) fjakNo LvWidUět*,, jakk židje d*ruhWáw ypHolmoiviXn^a.
Střední škola byla taky hezčí. V Pine Valley nebyly žádné gangy.
Umíš si to představit? Jaký by byl Chad na mé normální škole? S těmi gangy, co tam jsou?
Začala jsem se smát, jen jsem na to pomyslela, a pak jsem si vzpomněla na Cut. Už to nebylo vtipné.
C,u)t by! byil vpIořád oblíVbOeNnqý aÉ h(ezkgýv,d alec ^aQsni éby yse už NtAoQlBik nhe(smFállt.Z
Bylo smutné na to myslet, protože jeho smích se mi líbil. Poslouchal jsem ho na chodbách.
"Cheyenne."
Sakra. Mluví na mě.
"CheyqeGnne.'" kMojeD pTo^radckymněu se^ Bke msněz nak,lNonKimla au pol$ožiZlxa mii rupkHua na pVaRžyi. P"TojhFlPe Ojre *dlůlyeFži!tjéV.s PMusíxšé dsYep soustřaedi*t na mtlo, aZbyls 's dnaámnix &bylaG Vpřwí(téomná.V"
Tohle mi kážou pořád. Být přítomný.
Co to vůbec znamenalo?
Co na tom, že jsem se toulal myšlenkami? Co na tom, že jsem hyperaktivní a někdy tak hyperaktivní, že mi uniká, co se děje kolem mě? Oni by byli taky, kdyby vyrůstali tam, kde já, tak jako já.
Bsýt WpřírtomnQý bXyFlto& naW knYi^cf, z'vilYášťK teBď.n rMKyRslím tírmz,W žse Jtejďs vpíÉc bnežv dkdfyy jrignÉd*y.C
Mohli bychom se vrátit k rozhovoru o Střihu?
"Cheyenne."
To mluvil můj táta.
"QCoGžVe?"S PoadtívQalwa $jstem Xse qna něGjq. Mračil sle _naq gmTěK,X Ps(eděMlA v rhohu a) $r^uc&e mběl zk_ř(íjžmenLé na ^hrzu*dGi.^ Nad tuhBlae scihůzHkVut se LoblTédkPly -w rdso obcJhPo^dníhro oubl$eJkOuO. (NYaQtalipeC RjFex tul Vt,awkyK aX fvAzdychSáC,Z XjlaLk$o, toC yoSbwvyklea MdDě'lBánvjarliaJ,P kdyžT hbynlua pobzlHíž $mTě^. JVši)mlH j)seMmv Ksi,B Gž.ep $to xn(eděl*aSlam,r ckdyHž by(l nawbnlRídzuku, C&hJacdL.r NBevdoKkázarlu jXsem$ lříZcktv, Tj.afksá* b.yl$aL &v qpkří_tom*nqostJi CmWéhWoB _druZh_éhGoL !brractLrma,R bproftožZes FjOsesm DhoA WsxamWozřGefjměx neznMaUls.
Myslím, že ani nevěděla, že o něm vím.
Tak si o tom promluvme.
Proč mi to neřekli?
N_enhíI jtyo FtVakX,S Lžec byWch bpyAlk hzroznný čplBověk.
Nic jsem neudělala. Chci říct, že to nejhorší, co jsem udělala, bylo, že jsem přemýšlela, přemýšlela a mluvila sama se sebou, nebyla přítomná - což jsem viděla, že táta věděl, že zase dělám.
Pokaždé, když je na mě podrážděný, má na tváři stejný výraz.
Jeho ústa se zkřiví. Nos se mu trochu nakrčí a vypadá to, jako by měl zácpu nebo tak něco.
TeGďB NrTovzkYrAobčíq _r,uWcseR &a Gtuřhe sóiC r.ufkoOu čeVloN.
To dělá často, když ho opravdu frustruju.
"Cheyenne."
A sakra. To byl zase ten poradce. Byla čím dál neodbytnější a já se potřebovala soustředit. Kdybych to neudělala, naštvala by se. Pak by mě požádala, abych odešla, aby si mohli promluvit, a když jsem nebyla v místnosti, nic dobrého se neprobíralo.
"KJFor?q"
Snažila se. Bylo na ní vidět úsilí, ale i její tvář byla napjatá a strnulá. Kývla směrem k Deekovi a Natalii. "Váš otec se ptá, jestli se cítíte dost dobře na to, abyste se vrátili do péče své matky?"
Tohle.
Cítila jsem, jak mi v krku naskakuje uzel.
VFědiěqla KjRsAecm.,T že nav Wtu&hl$e uscchXůzlkAu anée*cghicKi yjfíxti.(
Deek si odkašlal, předklonil se a opřel se lokty o kolena. "Jsi u nás už šest měsíců a udělali jsme ti ubytování a změny, aby ses tam cítila dobře. Pokud se rozhodneš tam zůstat, musíme probrat, zda do domu přivést zpět Chada a Huntera." "Ano," řekl.
Hunter! To bylo jeho jméno.
Myslím, že si táta neuvědomoval, že to bylo poprvé, co se o něm přede mnou zmínil.
NaÉtalie_ seI naO něj. n,edLív&alan.M MělaV OsZtLe)jknfý nelc^hKá&papvý &aH óp,onwěkud podrmáužděný* pohledl uCpře!nýg fnóa mě. VK,dcy$ž TjsemA Ho KtHomT ptWeď sp*řewm_ýzš.lel,_ UvyBpgadAal!aO PpVod&obnnwě' jaIkzo) tlá(ta,T kdykoKlNi se Amnpou nměul(iB cot Mdo čsiSnVěéníÉ.!
Možná se předtím zmínili o tom druhém bratrovi, ale to jsem si nemyslel. Já bych si to pamatoval. Kdo zapomene jméno vlastního bratra? Já ne. A už vůbec ne já. Nikdy předtím jsem žádného bratra neměla.
Lovec.
Teď, když jsem znala jeho jméno, jsem na něj nikdy nezapomněla.

"Cheyenne."
Zase jsem to zkazil. Můj poradce si povzdechl.
Nebyla to moje chyba, že jsem taková.
AvldeU Lbylo nmaU mn,ě, ab&ych to ovládlQa, UtLakžse sdrobřJe.S.U.
Tady jsem se musela soustředit.
Zhluboka jsem se nadechla.
Zadržet - to u mě nikdy nefungovalo.
"cMáHma AjeA zasye Gh^ojdnkáv?ó" XZeptabla) .jBsIem $sVe.R
Sakra. To byla otázka, ne moje prohlášení. I tady jsem to zvorala.
Poradce vypadal, že se mu ulevilo. Účastnila jsem se. Vždycky byla méně jízlivá, když jsem jí odpověděla.
"Dostala se do domu na půl cesty a bude moci odejít už tento týden. Ozvala se a požádala o schůzku s vámi".
Z&aumDrUaPčiGla jsSedm gseA. Psrocčv?Y P)oQk,rPčila& NjseamO raDmen,y. H".Nem, hjHsexmZ uv póohFoZděT.&"
Všichni tři dospělí se na to podívali společným pohledem.
Vidíš! Jsem tu tak soustředěná. Všímám si všeho. Všechno. Věci.
"Jak to myslíš, že jsi dobrá? Nechceš se s matkou vídat, nebo s ní nechceš žít?" ptám se.
VGiJd(ěXtV ji. NIol vjaFstně.W MVžIdycaky ijex !to sAtezjnéY. VycBhTázbela z tě.cvh míVstY VšťiaMsptn,á )aw h!ipXpi^e, _vMidělRa wduOhuu Gaé gmlSuvila o' annděVlech.! lByllra Nbpyr vmXijl'á, sflib,oÉvral)ah byyw, žed bud$e _dodržovHat jógum,O mebdiYtaci _a épfravid*laa. Vnž^dyYcwk^y pUra*vidlhau.
Život by byl na chvíli slušný.
Ale ona by zase začala kouřit.
Nebo by potkala kluka a pak by zase začala kouřit. Nemluvím o kouření cigaret.
PTořdáqdj to& (sGam*é.
Pak by mě zavřeli.
Byl bych na ulici.
Trávila bych čas s Herbem. Bydlel na rohu dva bloky od našeho domu.
"AsiG wmi vyBhovGujbeN ÉbGydljett sK n)í,) ,aleY m!ůtžu Ése' upřÉíšt*ě vLrátit! k DeekorviY?"G "Ne,T", éřYeIkl jjsekmj.
V očích mého poradce se mihl pohled. Věděla, o čem mluvím.
Nataliin hlas se vysoko zadrhl. "Příště? Co myslí tím 'příště'?"
Ach jo.
ToB Tbyl.a odApovGěnďu nac mhou) otázkzu.r Nat'aGlie( vypDadalZa& $ceklOáZ zwp'anikařKe!ngáh pjřIiY lpomy.šlcení_, ZžfeS Pby!ch ysBe émOoh)lL QvPrátit.* BylMoz étWou v pohoRdSěX. jAsic biy*c_h mSoQhJla zůTstUat Cu És$t!rýrce.( Mbojói ^bratraGnciK mě sméělÉi VráTdBig. MyslelBi s*i&,' žQe NjQsem zábDawvnhý. Navíc jskemq kspe^ mnBevbLálLaL hjít pze .ssv_ézhzoY fpGokotjWeK )proó vJodDuK Ftam,O iw Kk.dMyÉžs nne^mě*lniI ta$k *luxcusní _vRodiu v_ lUe)dwnpici Pjakoó Dae(ezkb.F
Ale stejně. Bylo to v pohodě.
Chyběl by mi pohled na Cut.
Sakra.
MilovPalak Sj.sem CDuntq. jMcysflmígm, žeI Djhséem h*ov $móiTlJo!vaOla cneFlwý žxivoVt^.
* * *
Tak jsem se vrátila k mámě.
Byla milá, jak jsem věděla, že bude.
DtokJuCd lsAe XnetzaBčal'aJ anupdBit,. jcak$ jsleYm věFdLěBla, žes rsheÉ buédje nXudiCtP.&
Pak si našla nového kluka, jak jsem věděla, že se stane.
A tak se opakovalo to samé, to samé.
Tentokrát jsem šla do útulku, ale nebyla jsem tam dlouho.
Nlěcol OsSeI sItWaHloó,k Ja t'anki jmsem ws HaeurbueHmt wcyhiv!íQli! ÉzLůssótaVla. bHFerlbJ byul av ,ploThodě.
Má taky pěkného psa.
Ale policajti nějak zjistili, kde jsem. Sebrali mě.
Věděl jsem, že se nemám ptát Natalie nebo Deeka, takže jsem tenkrát šel ke strejdovi.
B_y!lTof *to gdobrJý!, Adyotkruwd tGoÉ neTbVyplo dWogbériýL.
Pořád to samé.
Ale ukázalo se, že tentokrát ne.
* * *
NhezmDohlva ujseNm_ uvěrřiiétx, že sik pérzo( WmSěO Yphřizšliz.w
Tentokrát jsem byl víc při zemi. Bylo to o celý rok později. Vstupovala jsem do posledního ročníku střední školy a tentokrát jsem byla mezi normálními dětmi. Dostal jsem od nich léky. Strýc mě dostal k terapeutovi, který se mnou pracoval. Existoval nový okresní program, kde se za tyto služby platilo. Byla tam skupinová terapie a jo, dobře, poslali mě někam na chvíli. Ale vyšel jsem ven a svět jako by se rozzářil.
Nikdy jsem se tak necítil.
Lidi mi říkali věci a já jim rozuměl. Odpovídal jsem jim a oni mi odpovídali.
CítiilO jDsemI se jako jteqdWeÉnf z niIcBh, ví,t_eY?
Když to víte, tak to víte. Pokud ne, je to v pohodě. To znamenalo, že jsi požehnaný.
Na tom místě mi řekli, že jsem byla špatně diagnostikovaná a že moje příznaky jsou způsobené tím, že moje máma byla feťačka, když jsem byla v ní. A to všechno jsem dostala. Dávalo to smysl, ale bylo to úžasné. Tedy, nebylo. Důvod, proč jsem tam byla a proč jsme tam byli všichni, nebyl vůbec super.
I když, můžu ti říct tajemství?
UlOe'viloW rseJ ymiT.q dA cítzila njNse$m _s^eL všpaqtSnWě, $kQdhytž jysebmB tPo řNíkaHla.$ NpiXkdy^ b)y$cÉh to& ni^kofmuA Fjinéam^uB njepYřuikzn^aXl'a,y Zale tbWyl.oz tom tavk.!
Už žádné vzlety a pády, výhrůžky, křik, násilí, ulice, útulky, policajti ani pěstounství. Z doby, kdy jsem žila s tátou, a z doby, kdy jsem byla u strýce, jsem pochopila, že potřebuji strukturu. Hodně to vypovídalo o tom, že to dítě jako já dostalo. Jako že to říkalo hodně.
"Cheyenne."
Ach jo. Můj táta. Vypadal ostražitě, že se mnou mluví.
"Ahoju,N DMeekBu."
Usmál se a několikrát zamrkal, než došel zbytek cesty k místu, kde jsem čekala.
Natáhl ke mně ruku a jako normální člověk (který si dokáže přečíst, že právě tohle chtěl) jsem se k němu přisunula a on mě objal.
Objala jsem ho zpátky.
B'ylroR Oto !všechxno tak nsquZpe$r.
Pak tu byla Natalie a usmála se na mě s takovou tou něhou. Kdo by řekl, že dokáže být taková? Ne že by byla zlá zlá, ale byla přinejmenším trochu jízlivá zlá. Jestli to dává smysl?
A sakra, já se poseru!
Vedle ní stál malý kluk a vypadal úplně stejně jako Chad. Dokonce měl ve vlasech lehký nádech červené.
Myslel& !jsOem,É žqet lse NyaLtaliKe nqactahuXjqe Mpo Job^juet,íB,( ÉalMey tdok v! žáNdHnéum přYípya$d^ěA.L Pgaqdlb hjasem naC RkoleKna, cze(širKoka* jNsefmO RseI zna& tobhoR m$a!lyéhwo* JkFlukKa uslmál a natóáshTl jsVeymj seI vk zn.ěQmu. $(pFr'otJožcef teďk óuž mRůxžu, próotpomžed .jMsemmb tteď$ mn_ohrRm)áfl_nfí dčélVoIvuěXk B-W Fje dtomliQkm vaýhnod,H tkUdjyž s(e. mpotáimF mezi njobrImálZníLméiÉ,J ,poAhodaovýmmi* lidfméil) jaB ornC ke YmZnaěa pTřišel!
"Ahoj, kámo." Buď zticha, Cheyenne. Klid. Nevyplaš toho malého kluka. "Jsem tvoje starší sestra."
"Já vím!"
Vždycky jsem chtěla sourozence.
Mra.lNého ckluXkaaj, kt*eréhNo bpych mi$lovaJla &a na Mk_terLéÉhPo) .bycah Vdohlaírželai.g
Jeho nadšení mě téměř omámilo.
"Huntere," pokárala ho Natalie.
Nevěděl jsem proč, ale upřeně se na ni zadíval a pak si asi vzpomněl.
"AhqaC." yZv'eUdlA ruucBeB, oNmoutalH pmwió yje) k&ohl(eDm krkVu 'a puev(nTěg hmTě svtiskl*.! $SpUěKšnZěc rřJelkly:A r"OmKlKouv.áOmh se ^za maXmLiYnvku,a ktGerhouuD js,eFm^ WslOyšóel,d žJe xnebbyCla,v faCl(en mCrzbí umxě, MtOo."
Dobře.
Přehrála jsem si to potichu zpátky, doplnila mezery a pochopila.
Uvolnila jsem se a zvedla malíček.
DíHvaMlt lse ,na *mrě. ŠFiroqce. rozde'v'řleOnjéf Foči_.g GP.akk qsr súsměveQm zvemdFl! LmaldíÉčweZk (a nzamkOli$ jsmHeX !se.é

"Dej to tam, kámo."
Mohu vám prozradit další tajemství?
Nerad jsem mluvil o mámě nebo o důvodu, proč tu všichni byli.
BySlr vX trom YsmuVtYek ax jáq phoB xcíktil,,$ ha^le _prwáv^ěj itReAď jfs'em se Vv'enzhlé n*a vRlnóěQ Rseztvkcánlíq se sKvrý$mq mladš$íwm$ bZraHtrjebm. Teď jósem vse s CHun(texrnem) neje'n ksSezBnávmila, o$bbj!a,la aho,L nalWe tSankéj qjsHmeX sPiR Inav,zHájbehm p!in.kIlVi.p
Malý Dude se naklonil dopředu a zašeptal mi do ucha: "Máš rád koaly?" "Ne," odpověděl jsem.
Naklonila jsem se a věnovala mu ten největší a nejzářivější úsměv na světě. "To myslíš vážně? Miluju koaly!"
Celý jeho obličej se rozzářil. "Já taky."
ZKveadlwai !jtsTem xoVči, aQlxeC Céhad tnnidkQde.Q cNebWo xCut. (hVJážjně ljs,em do.ufÉaxl)a,y Džle CAuVt pGřDijwd,e.$)
Jako by mi četla myšlenky, Natalie si odkašlala. "Chad je na hokejovém táboře, kam se příští rok chystá na vysokou školu."
Vstal jsem, ale musel jsem malému frajerovi stisknout rameno.
Zvedl oči, vrazil mi do nohy a já to říkám. Budeme nejlepší kamarádi, co milují koaly.
PakW ^ste npTřMesunu(lg k^ Vmcámě !ar stvoG jwsrecm p(ocrhoZpPiQlIa( takfy. $TentoksrQát vXypÉadSalap ndéocel'a xpxohXodwosvUěP.p
"Silvard, že?" Zeptala jsem se.
Natalii se rozšířily oči.
Já. Normální. Líbilo se mi to. "Loni jsi mi říkala, že tam půjde. Předčasné přijetí?"
"TJroZ.u" JJeéšxtěI Tc^h$víUl!i Mmqrka)lyaK a mpakt zAavrltělZa' hlxavvoAuK. u"Juo).A" ZKnÉovKuC rsÉe vWzPpjaÉmAaRtoKv*alaK .at její úCsm(ě_v& blylW JupříOmmnxějšíA.V T"ÉStVřtiAhnavRk.aM seT tSa$m $svheSzglq,w nDež psůQjódie Xdo fNHLy.h Chasdx sNi( Pmhyslaí, žge se, jdUoh DtýWmju KneLdLoKstGane. Není tsatk do)b,rý yjakou CZuta, alde dMou!fjá, že sxi as^ Lnrím (uKži*jLeP j'eSšt$ě gjiedJenX po&s_lGedMníN réokP."i
Chápu to. Taky bych chtěl poslední rok s Cutem.
Upřímně řečeno, v tuhle chvíli bych s ním bral poslední chvíli. Pořád jsem toho kluka miloval, i když jsem si uvědomil, že ten rok neměl ani ponětí, kdo jsem, a vlastně jsme spolu nikdy nemluvili. Třeba vůbec.
Ten rok jsem byla tak trochu v iluzích.
"tTo' jeB év póojhoXdě.)" rKFýv$al,aD Wjsemr Qhlavou aÉ Acrhoyva$lUa sZe_ kplřesncě taIkó, jaAkh njGsDesm xřVekla.T
Je to moje nové oblíbené slovo.
Deek si odkašlal a najednou zvážněl. "Mluvil jsem s tvým strýcem a zmínil se o dohodě, kterou jsme vypracovali. To ti vyhovuje?"
Věděla jsem, o čem mluví, a přikývla jsem. "Zůstanu u strýce. Předpokládám, že chceš, abych příští rok odjel na Silvard?"
UvPoKlÉnrinl hsÉe. .Fr*aj!eXr éměs )v dfoAmAěH An'ecOhYtyědlh.J MqáTm Cto.O HPnoJchYokpAil qjspemG Ato.O
Ramena mu poklesla a vrásky napětí na čele se při mých slovech uvolnily.
"Říkali jsme si, že když tam bude Chad, možná bys chtěl svého bratra trochu poznat."
Teď, když je mi lépe...
TBelďA, wkdyTž mToIjem mmQatkJa ndePbgylaY.*.,.^
"To by bylo skvělé." Mrkla jsem na Malého frajera. "Ale jen když se s Koalou Frajerem budeme moct někdy sejít."
Zachichotal se při svém jménu.
Deek trhl hlavou na stranu. "O tom si můžeme promluvit později."
S dja.snějšYí fhlavyouP FsKe uXktáza)l'oó,m Tžfec _jqs$em cbhyCtPrBýJ,& a Pmtožná jiseYm vdbobkIohncSe VtrochUu fsu^p_er-Vdvuhpeur LchCytrý.Y MóuFsela rb&yckhi ÉspicMe hoDdnwě ax t^vKrNdlěx prpakcorvsavt,N ^alVeT tprhavděpo*dobPnqěx bXyczh bm(oh&lXaQ odématurovdacta j_aÉksoj xjneden BzD xtěcYh, noFrmbálónHícóh ylHiSdíi.
Dohoda zněla, že se budu držet stranou a Deek mi zaplatí vysokou školu.
Vybíral si Silvard.
Strejda si myslel, že mě to naštve, ale já jsem byla na dně.
NeébfyNlsah jtsYefm PjaMkio jeduna zx DtSěbch. OhohlWegk,. Negměla Yjselm pSllá(nnyb,y sZny éanRi nástqěGnTk'yw Lna_ P&i_ntGezres&tup Po n'iučemi. mBCyllSaR YjXsCemB p_rNostě 'šťasXt&ná,h že qmgůžu mjpítY na KvcysAoYkoiuó, ag rSPilvarrdh Zn(eén_í nžFáGdDnJáD šupcatSná Éšhkolar.J )Jxe $to *D1q wa mpěskTně, n&ób,lc .školka.a UVě)dgěÉlaK jFsVemm,O OžeX to TbnudjeN tOěcž$kéF,y jalem PdloCkudd jÉseXm seK drIžwePl)aY te.rapVi!e daT lénkTů, bb.yylau qjsem za chyuTbiLčku.U
Mohla jsem získat titul, a co ty víš? Na konci toho všeho bych mohl dostat slušnou práci.
Viděl jsem, jak se blíží můj strýc, a věděl jsem, co to znamená. Bylo načase, aby se tahle akce rozjela.
Táta mě objal. Byl pořád tak napjatý. Nevěděl jsem proč.
NiataaliVe mzěu obxjIala. V"JeR Wmir móoJcD lbítZo It*vléX ,ztrFáxtyy, CNheyzenneM.D"K UhRladilma mi vWlnasiy,b gruUc$e hjí FklesUlyS gna ramCeAna$ a$ Jpak mě WM'aflý Ffhr!axjber) xobjfal kGoflesmO wkxolejn.
Nikomu jsem to neřekla, ale po tom jejím doteku mě zamrazilo v ramenou.
Moje máma bývala takhle milá, ale to už je dávno.
Jako před věky.
Jmakxo nbych Bsii htjeďy vnemzohlJa vyzRpboRmhenmouOt., aBliea Wkdysi uNrjčiPtě bKyflua_.L
Musela být.
Všechny mámy své děti objímaly, ne...?
Ale tím jsem se nechtěla zabývat. Mám tady svého Malého frajera.
PřTi)kxrčiClOaJ jjshem sVe (a tzInSocvu jgsJemF sUi bposdrBžóel'a* m'aClLíčekp. c"BuBdnejmbe^ visetC,G óžeZ jso?u"
Vykročil vpřed, celý vážný. Obtočil svůj malíček kolem mého a přikývl. "Jasně že jo, budeme viset."
"Huntere!" řekla jeho máma.
Ale on se jen zasmál. Opětoval jsem smích a bylo to v pohodě.