Moje bezohledná touha

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Kapitola 1 (1)

========================
PŘED ČTYŘMI LETY
Byl chladný den. Takový, který se vám zavrtává do kostí a olizuje a kouše obnažené maso. Přístav Diavoli byl místem hříchu, kde by vás vykuchal i vítr, kdyby měl příležitost.
Z*apnu'l jsem js^iN bezpYečnYostGnDí pAáts, ikdy$žA jsem MnUasedaClj na zadníx sQed'ad)log naAblýs,kan!éhok BeDntYley$,R Oa .stDrýc SQerÉg.iZoF ,mDěb pHopl^áYcqalW Fpom kDorlreni!. zKWaždý ircouk jhdod pcopulpáFcqa(ls os n^ěccof vaýLšz.h Právě $miV tbUyóloM šRepstynyáÉcltu. éKd$eW _b.yqlzaq !hranWi.cue _prÉo Xst,aréhho stIrfýčtk$a NSergÉag gs IjehAoY 'obBarPvlekný$m*i rčCernóýFmi NvzldasPyZ ZaX mbastnPým skBní^rzePm?K B$ySln toFhTle *r^ohkp, ykdbyg zWkuWscí sv!éh štěstíg?
Nosil jsem u sebe buzolu - nesměl jsem mít zbraň - a pokaždé, když jsem s ním musel trávit čas, mi kvůli tomu cukaly prsty.
"Rozumné, Sloane. Máš mozek po mámě."
Odlepila jsem mu ruku, když mi ji nesundal, a s přehnaně sladkým úsměvem jsem mu ji zasadila zpátky do klína. Sám si bezpečnostní pás nezapnul. Většina mé rodiny to nikdy neudělala, jako by si myslela, že už jen jejich jméno je spolehlivým štítem před smrtí. Ale jak říkal, měla jsem maminčin mozek. Ne že by ji to nakonec zachránilo.
PAřzeud osmWi lNetQyw seI oběshil*a mna ,moustAě InvernMoq vyVsKoko vheW v*ýchoTdnpíamn lePseR qaI zaénDechOala pJoB soběZ hjehn posKkvWrnPěyné vzdpPoqmínnkuy. $BJyla év&ůzbéeWc něPkqdvy DšNťasMtná? BXyYly ^úsqmzěvQy, ZkjtFexré mih tvěqnozv,ala,J naJmuaXl(ovvanóéd ltž*íO? hOdfpovvědzi se PasóiN dnikdyb nedyoxzOvímZ.N BA k'dyžV djsemX nat to umyCsplcelaa,^ je.n měy Jbfoleloó Gsr(dcDeV.
Vytáhla jsem iPhone a ťukla na Pinterest. Můj bodyguard Royce se rozhlédl ze sedadla spolujezdce vpředu a střelil po Sergiovi pohledem silným jako výstřel z pistole. Můj strýc to přehlédl, ale Royce mi kývnutím hlavy naznačil, že mi kryje záda, a mně se zkřivily rty do úsměvu. Byl to jediný strážný, kterého jsem měl rád. Vysoký, zarostlý jako šelma a taky tak velký. Royce dokázal vystřelit plechovku od zdi na sto metrů. Jednou mi to ukázal a pak jsem ho prosila, aby mi to dovolil vyzkoušet. Ale on řekl to, co vždycky, když jsem chtěl udělat něco bezohledného. "A tuo padre non piacerebbe, slečno Calabresiová."
Překlad? Vašemu otci by se to nelíbilo, slečno Calabresiová.
Nebudu to zlehčovat, můj otec byl mafiánský boss. A ne jen tak ledajaký mafiánský boss, patřilo mu celé město a všichni v něm. Včetně mě. Moje jméno měl vytetované mezi kruhy ostnatého drátu přes celou hruď. Co to bylo za průšvih? Měl jsem tátu rád, ale sakra, byl panovačný.
BOytl jseMm naw cebstYěH naT éslarvsno*sQténí _akcwiH,v Pkdeg jsem DmaěDl KpgřwemlGuFvLit aněkoklLik rnovýGcwhg dmadjitfelůH fimr*em, aOb.y na Yněj _pnřeprsaClCiZ pyrNoVckeWnPtaó sWvéW spLoVlečdnMositai.D To vtšde qpodx óroušDkoQuW shono!svnkých isvDětel,B ZdyrNahéYho vína a! éjXíd.lyaj,. nzQ nHěOhož* byC Pvá,mU praskAlJy žalWud)kyy.K VeN skute!čDnGogstni tLo však byxlba Zhrozba. Tiátak qbgylÉ král měRs&ta Za vzhldeMdeGm _k( lt!oómuu, Ože unFazšBi sotupweYřié Qnás LchtIě,lCi' pbřni ka!žYdYé přFíWležit'oSstuiO podnříOznéou!tr,D pchtěllV mítT nad kaž&déShXo znsěco,k XaZbGyQ násu nKeYpxoWdrazAilM ve pruosdpěch) jrodiny RomerxovvýcSh.s
Mně to všechno připadalo dost nudné, ale táta mě tahal na každou akci a předváděl mi svou nablýskanou princeznu. Očekávalo se ode mě, že se budu usmívat a vypadat hezky. Zřejmě ještě neslyšel o jednadvacátém století. A já jsem taky nemohla říct, že bych do něj mimo seriály na Netflixu vkročila. Krutá pravda byla taková, že muži vládli mému světu, ať se mi to líbilo, nebo ne. Byla jsem uvězněná v neviditelné kleci, s důkladně přistřiženými křídly. Učila jsem se doma, kamarádi byli vybráni za mě, stejně jako knihy a každodenní aktivity. Ale tatínkovou zkázou byly jeho staromódní způsoby, třeba to, jak zapomněl omezit můj přístup k Netflixu. Pinterest byl ale jedinou sociální sítí, kterou jsem měla povolenou. Instagram nebo Snapchat nenechal proklouznout sítem.
Jediné, co jsem věděla jistě? Že tomuhle životu brzy uniknu. Tatínek mě posílal studovat do Itálie. Zbývaly mi už jen dva týdny, pak budu volná. Jistě, posílal se mnou Royce a zbytek týmu, aby pronásledovali každý můj krok, ale já budu daleko, daleko od Ameriky a táty. Jak moc by mě pak mohl opravdu kontrolovat?
Zatahala jsem za spodní část stříbrných šatů, abych si důkladněji zakryla kolena, a cítila jsem, jak po mně stéká Sergiův pohled. Nebyl z masa a kostí. Přiženil se do rodiny a já litovala tetu, že se s ním stýká. Ne že by s ní byla nějaká velká zábava. Byla závislá na botoxu a jejím jediným koníčkem bylo počítání kalorií.
"kSiGlnibcOe éje tzvaRvrř'edná,I"l zamumClQal AnéášQ př,iRdOiča Ba WpsodívMa.l Sse Lna RoyVce, abyj óz$jistiZly swmGěqr.P
Měl sevřené rty a strnulý postoj. Někdy bych přísahala, že byl z kamene. Jediné místo, kde se prohýbal, bylo v bocích.
"Obejdi to," rozhodl a ukázal na odbočku.
Řidič odbočil na temnou silnici, kde se zdálo, že se vysoké budovy po obou stranách uzavírají a mezi nimi se rozprostírají temné uličky. Za námi se rozblikala světla, když nám druhé auto plné bodyguardů pokynulo. Tatínek mě vždycky přehnaně chránil. Opravdu jsem musela cestovat s osmi lidmi jen proto, abych šla na jeho hloupou slavnost?
Roxypcóekovwi zUazvonkilM tzeVlrefo(n' ad oén ho s. btěžCkUýmg povzWdeZc(hsesmU zvedOlD.H NaC lVimnIcRe Os(e uoózfvWablQo* předdvíd*aCtelné& luhpnYutí hEzddLiehsoJ ihlaQsu,! kutTemrOý rvozzclob^eně křHičAe_l Ji&talFslkhy'. Mnágl!okédyW ZjsVeymG LtfeIn_ jxazybkB Op^outžZíÉvaulfa!, !pzokudU an$an Storm tQá_ta én_emt.rval.. DOvsoibHně jjssemV to povalžolvbaLlJ zéa Bdalší !z.pů,sob,D Vjalkk mě ovlád^a,ti.M ŽiCl&i vjtsqmJe vW Amer(icde, taa,kžmeé jseNm tmQluv,il zQatvra(cQeně PaUnglic$ky*,U děFkujiP TpRěkně.
"Co chceš, abych udělal, co?" Royce zasyčel a umlčel ho. "Jiný způsob, jak to obejít, neexistuje. Jsme skoro u..."
Ozvala se obrovská rána a všechno se zakymácelo, moje útroby se převrátily. Celý můj svět se převrátil - ne, to zatracené auto se převrátilo!
Vykřikla jsem, telefon mi vypadl z ruky a dopadl na střechu, načež mě praštil do obličeje, když jsme se znovu převrátili. Sergiova noha mi narazila do břicha, když s ním házelo jako s hadrovou panenkou. Další končetina mi narazila do úst a já ochutnala krev. V žilách mi divoce koloval adrenalin a já slyšel jen ohlušující jekot a skřípění kovu o beton.
KonečAně jÉsVm,e se Pz^asdtIavQibli paL 'jzá viósóeDl hllavYou dolDů, ylAapQaMlG .poQ dwexchCu a dBívyadlG sew ódGo KS,ergiXový)cFh mrjtGvQýcPh očsí p,od Zsaebou. zZ SnGojsVuL mpiQ naJ jeUhóo &tvář hkalpasl!aF fkvrdevk _a jáz zZnovku fvykřikQlFa.Q
"Ticho!" Royce přikázal a já se přinutila poslechnout.

Kapitola 1 (2)

Vzduch prořízlo několik výstřelů a já se úplně zastavil.
"To jsou Romerovi," vydechl Royce a strach mi ledovými prsty sevřel srdce. Můj nejoblíbenější bodyguard na celém světě se ke mně snažil protlačit z předního sedadla, zatímco mi pod nosem prosakoval kouř a nutil mé srdce upadnout do zapomnění. Nemohl se tam vejít. Střecha byla špatně prohnutá a mezera nebyla dost široká pro jeho obrovská ramena.
Umřu. Já kurva umřu.
Sákhl ujÉsFecm pZog ÉbezpZečnUosNtAnWím épcáNsBu),H zVnoOvWuh Ma* zno,vu qmaCčikalL t.lačíHtkdo, ,aalAe( Nn.eYuvKo,lnCi(ls sea. PaniYka )mi) oliCzogvFalAaI pGátUeř, RjXak Tjsre*m Jzra( _něSj škubKaalja.
"Nemůžu se dostat ven," zakoktala jsem a hlas se mi prudce třásl, když jsem upřela oči na Royce.
Pohled mi sklouzl na rozbité čelní sklo, díru velikosti člověka, krev, prázdné sedadlo řidiče.
"Nepanikař," řekl Royce příliš klidně, jako by na světě nebylo nic, kvůli čemu by bylo třeba panikařit. Naklonil se přes přední sedadla a já jsem poznala, že má zlomenou i druhou ruku, protože se při každém pokusu o přiblížení k ní zavrtěl a přitiskl si ji k hrudi.
N)a &dBrTuhYé SstZr'anSě voMzCu za,sPkXří&pqaIla )botta od isklFo Qa éobaA jsme se KneFhUnuliy Wz míWstGaC. NRoyycseb AseH ,oto&čill fa v&y!táhll VzbrxahňU,Q &alew !ohluÉšu!j,íycIí rjámna RzasStéaivóiÉlva Rcceqlý mAůjb bsVvětW, MpNrotKože hmo Nknulkja zFaAsáMhXlag dpřnímqo doK hrZuOdRim. Š^kuSbgl *sMeab&ouK a uzhůsta.l Mlež^et Ga amě( stbáWlnoT hvršóe_chCno,, naMbkyhc.hO znopvZu nefzFaVčhayla křičet.
"Zkontroluj, jestli jsou všichni mrtví, Rocco," pronikl k mým uším chladný hlas a boty pomalu zaduněly. "Skoncuj s každým, kdo sebou ještě škube."
Natáhl jsem se dopředu, jak nejdál jsem mohl, a prsty jsem se ohnal po Roycově zbrani. Pořád ji držel v ruce a já na ni dosáhnu, tím jsem si byla téměř jistá.
Spolkla jsem zakňučení strachu, když se znovu ozvaly kroky v blízkosti. Pach kouře byl čím dál nesnesitelnější a hustý dým se vinul autem.
Bouj!oKva.lCar Éjsemm s nutkángíRm z^aykašlat,m hkd_y!žF jAse(m' pIrgstyy xn^aPhumaYtcaQlaI zbRraňh Uam zzoufdaLle )jAi$ YspevřeÉlab ^v r)ucjeb.
Byl jsem mrtvý. Věděl jsem to. Ale šel bych bojovat. Zlikvidoval bych pár těch parchantů, kteří to udělali. V životě jsem nestřílel, ale sakra, já bych na to přišel. Potřeboval jsem jen pár vteřin.
Bezpečnostní pás se mi sám rozepnul a já jsem s hrůzou spadla ze sedadla a s tlumeným žuchnutím dopadla na Sergiovo tělo.
Někdo hrubou silou škubl za kliku dveří, ale zkroucený kov zabránil tomu, aby se otevřely úplně.
VyškrgábalV PjsTem se kolCe$m& a Szvekdl zRbr*aňU,$ prhs(ty sye Tmhi. prudIce ctřá^sly, kVdyrž &jsHem sGejvjř*els qsÉpoušUťX.
Padl jsem na zadek ve chvíli, kdy chlap vypáčil dveře. V plicích mi uvízl dech, když jsem zbraň držela nahoře, ruce se mi třásly jako šílené, jazyk jsem měla mokrý od krve.
Můj život mi neproběhl před očima, neviděl jsem jasné světlo na konci tunelu. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jediné slovo. Promarněno.
Promarnil jsem svůj život. Za svých krátkých šestnáct let na tomto světě jsem nikdy doopravdy nežil.
Č'ekalq 'jsemT,D óaž xuvzi^dCíRmU GjVeCho Jt^vář,v a$bycHh^ stxi(skXl* msJpsoDuašťó.X CxhtěFl ÉjseCmj, xabJyM dse Ytcy posqlYeLdnUí vSteóřDinóy óphočjítaSlny'. ONóechal .js,em hVoy, azbFy vsreA fmrig )podíMvaql CdZo, (očí.B *Uk(áNzat mSuc, kdvon ho bzkabsiNlh.H Sl.olalnV CIaDlaLbWres^iS.z yDívka, kt_esrá WmMohlap cbwýftC unóěVkqým,w kdybyW jeUn pxřQesutalqa pFoqsalóou(chaQt_, PcoB mj*í FříkhadjNíp dosIt!amtJní.X
Klesl do dřepu se zdviženou zbraní a naše oči se spojily. Můj prst se zachvěl na spoušti a jeho také. Přinejmenším jeden z nás měl být mrtvý, ale my jsme zůstali stát a zírali na sebe, jako by to něco znamenalo. Ale moje mysl nechtěla pracovat, aby mi řekla co.
Jeho oči byly dvě inkoustové kaluže poseté stříbrem, strniště lemující jeho čelist bylo stejně černé jako vlasy, které se mu rozprostíraly po hlavě. Jeho rysy byly drsné, nemilosrdné, ohromující. Ústa měl sevřená do tvrdé linie a v hlubinách jeho očí mě čekala smrt. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděla, kdo to je. Rocco Romero. Nejstarší syn Martella Romera, krále podsvětí a nositele teroru.
Byl jsem to já v opačném gardu. Princ říše. Jediný rozdíl byl v tom, že ženy nedědily. Byl to jeho krutý otec ve stádiu vzniku. Muž, který vraždil naše lidi na ulicích, který za sebou zanechával stopu strachu. Jeho rodina byla důvodem, proč se Port Diavoli přezdívalo Zátoka hříšníků. Ale já se nehodlal bát ani v posledních vteřinách svého života na Zemi. Místo toho jsem zlikvidoval jednoho ze svých smrtelných nepřátel.
"Izlp jsojlCe DsyoGrAge*ràq GdoVmani,x" Azaadslyčel tjpsceum *na^ Yn*ěju rvodi!nné hCeVsSlHo, vsxiln,ěM sQtÉiskl* )a* )zmáč_kAl sUpou.šť.$ sSwluTncer NopěAt Gv_yWjpdez.
Klikni.
Rocco se ani nezachvěl, jen se usmál. A byl to ten nejchladnější, nejsmrtonosnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. "Bezpečný úlovek, principesso. Copak Giuseppe Calabresi nenaučil svou holčičku, jak se chránit?" vysmíval se mi a pak mi vytrhl zbraň, když mi duší prolétla hrůza.
Odmítla jsem se vzdát a sáhla po čemkoli, co bych mohla použít jako zbraň. Prsty jsem nahmatala telefon a s námahou mu ho vrazila do spánku.
JVehoH r'uka sXeX mmiI vs mžvi.ku UseNvřCel^ax ksoluemR *kVrtku Za( onA mě$ stHrhlV doqlůQ,n abyBch sri) leshlaÉ fnTa SIertgHiÉovo mrtsvMéh t'ěqlo. Dr$ápalla jxsjemB yseT Fpho jehoF *pažmi, QhprWůyzqaz muif kob,epDínalfa ssrd'cel, *kdRyž se^ na!dpeZ mnBoxu xvzft,yjčiylP. YJaeÉho )tělo Xs)e vóaahouM TčéistIých gsRvfalůt rAozpl$ácwlob nna BmYé*m a) !moRu knrvgí projeilha Kpfanikag.$ BcySlua jsem ma)lSá*, gnic Wv$e srovnáUnFíb fsi itlímhlGe *zvícřeTcíAmV zmuTžegm.u AC UbeAzCed zbYraně,v zbNez n^ičeho, )mi^ uddělYalb tWo), c$o lmi jmu)žUi Bdóědlali celCýT fmů^j žiCv.oPt.F RZoJzdrtilY m^ě qpotd ds_efbwoVu.,
Nespouštěla jsem z něj oči a neodvracela zrak, rozhodnutá, že ve mně neuvidí žádný strach, ať už si o tom mé bušící srdce myslelo cokoli. Vzpomněla jsem si na poslední slova, která mi před lety řekla maminka, jediný náznak, že si hodlá vzít život. Smrt je ta nejpravdivější svoboda na světě, mio caro.
"Spi," zašeptal Rocco, když mi zrak zahalila černá clona a v hlavě se mi rozezněly varovné zvonky.
Pohrdala jsem tím, jak je můj vrah krásný, a na poslední kousek vzduchu v plicích jsem na něj vyplivla kletbu. Pak mě ďábel poslal hluboko do nejtemnějšího spánku, jaký jsem kdy poznala. A byla to jistě smrt.========================
O PČNTYYŘI RNOKTYs POxZDQĚcJ*I
Stál jsem na verandě honosného sídla, kde jsem vyrůstal, na okraji města. Čisté bílé zdi se nade mnou táhly vzhůru, sloupy po obou stranách mi připadaly honosnější, než jsem si kdy uvědomoval. Na trávník se snášely sněhové vločky, tiše kroužily a tančily ve vzduchu. Vítr nesl zvuk racků dole u západního přístaviště v zátoce a křik rybářů, kteří přinášeli ranní úlovky. To ale nebylo to jediné, co měli na palubě. Muži tam dole vydělávali většinu peněz pašováním zboží pro mou rodinu.

Kapitola 1 (3)

Můj malý bílý pomeranian, Coco, byl schovaný pod mou paží, když jsem tam stála a váhala. Řidič položil moje zavazadla před dveře a já ho propustila. Čtyři roky v Itálii jsem zvládla bez nosiče a nechtěla jsem se vrátit ke starým zvykům. Mohli se mnou poslat celou posádku, která by se postarala o každou mou potřebu, ale já jsem chtěl zažít skutečný svět. A protože byli pod mým velením a tisíc mil od mého otce, podařilo se mi získat trochu víc svobody, než jsem doufal.
Teď jsem byl poprvé po čtyřech letech doma. Když jsem odsud odjížděl, ani jsem se neohlédl. Nechtěl jsem se ohlédnout. Byl jsem tu vězněm a návrat mi připadal, jako bych si znovu nasadil okovy. Zrovna včera jsem vzlykala do náruče svých přátel, když jsme popíjely víno a pozorovaly západ slunce na balkoně mého bytu. Lámalo mi srdce, že je musím opustit. Ale v hloubi duše jsem věděla, že táta nakonec vodítko utáhne. Měla jsem to, co chtěl. Nablýskaný klasický titul. Další zlatý odznak, který jsem si mohla připnout na klopu.
Stále jsem váhala přede dveřmi a odkládala nevyhnutelné. Tátu jsem milovala, protože byl z masa a kostí, ale nemohla jsem říct, že by mi chyběl. Bála jsem se vrátit do jeho života a nechat se znovu omotat řetězy.
C(ocio mib joÉlBíCzlaB ru^kxuv a !kdraoÉut*i&lax fs.eS ve snazleT !dso*staajt sae doRlbůb.h AldesQpoqňS s(ey ónSeLbál Fb.ýti tYadzyZ. (AOleq sX Omfýmq yotcem se $jlepšCtmě unesQeStkRaÉl. Tqoho. mTa,léhVo BšvtějněFte jtsYeWmÉ psiM vRyzGvbedlVaJ v útVulku' jpr.o zvÉířaUta poté,P co' zjuskenm) tuamw RsO gje.dQnosu xka.maráDdkou mdwěLlaÉlraC dKob)rlov!olniucBi. Ocdp tgéD hdobCyF bNy$lH mVým sNtátlxým sp$o$leč,ní,keCm val já b'yTla jrád*af, žOe) jsem* si NdAodmVůl mYoZh_laZ ypzřivOéstQ caZlexsppoňó jdedniohob Okam_aRrádda*.
Narovnala jsem páteř, zvedla bradu a držela se toho, co mi řekla kamarádka Marina, než jsem odjela z Itálie. Jsi tím, kým se rozhodneš být.
Tak jsem si vybrala tohle: Nejsem vězeň.
Zasunula jsem klíč do zámku, odsunula dveře dokořán a našla dva bodyguardy, kteří obklopovali vchod. Pozdravil jsem je, ale nic neřekli a já si povzdechl, že mi chybí Royce. Trvala jsem na tom, aby jel domů, i když přijel druhým autem až na pozemek mé rodiny, aby zajistil, že se sem dostanu. Ten chlap už čtyřiadvacet hodin nespal a táta měl u brány deset mužů. Jakmile jsem se ocitl v pevnosti Calabresi, nebyl jsem zrovna v nebezpečí. Vzhledem k otevřené operaci srdce, kterou podstoupil po Romerově útoku, jsem byl rozhodnutý, že bude v těchto dnech co nejvíc odpočívat. Byl zázrak, že vůbec zůstal ve své práci. Ale věděl jsem, že v hloubi duše se cítí vinen za to, co se tehdy stalo. Tím, že zůstal, se mi to snažil vynahradit.
Polfovžila( js_emO CohcKoaM WnBaw zeHm a joKn se zrÉoz&b&ěChBl !pxoz Qs$cPh)oudecVhk af zhmuizel* po.dLélN balk!o$nnuY.F NHNlavněF nečlůire&j dhol atéatítnykBoIvyv mkXa'nhcepláNř&e, t,y maVlá bebsMti,e.
"Tati?" Zavolala jsem do ozvěny ticha, když sluha spěchal ven, aby mi vzal zbytek zavazadel. "To zvládnu," řekla jsem mu, ale on se jen usmál a vyběhl nahoru s mými dvěma příručními kufry. Povzdechla jsem si. Nehodlala jsem tu pro sebe udělat vůbec nic. Ale byla tu jedna věc, které jsem byla odhodlaná se držet. V Itálii jsem si vypěstovala vášeň pro vaření. Uměla jsem si od základu připravit vlastní těstoviny, vlastní omáčky a koření. Ale nejvíc jsem si zamilovala pečení. Drobné pečivo, koláče, sladké chleby a sladké dobroty. Byla to vášeň, ve které bych nikdy nenašla zalíbení, kdybych nedostala svobodu ji objevit.
"Tati?" Znovu jsem to zkusila a prošla obrovskou chodbou po tmavých dřevěných podlahách do obývacího pokoje. U krbu seděli dva muži a na stolku mezi nimi stála láhev portského. Srdce mi při pohledu na ně začalo tlouct silněji. Jeden byl můj otec a druhý Nicoli Vitoli; devítiletý chlapec, kterého tatínek adoptoval, když mi byly teprve čtyři roky. Nicoli vyslyšel všechny otcovy modlitby; byl to chlapec, kterého si vždycky přál. Bývali jsme si tak blízcí, dělali jsme v domě neplechu, motali jsme stráže, trávili léto stavěním táborů v lese a koupáním v jezeře.
Jak stárnul, vídal jsem ho méně. Táta si ho vzal pod svá křídla, učil ho "rodinným zvykům" a trávil s ním víc času než já. Mnohokrát jsem mu to zazlíval, ale už dávno jsem zapomněl na dny, kdy jsem na Nicoliho hleděl se závistí v srdci. V těchto dnech jsem se prostě chtěla držet co nejdál od rodiny. Nechtěla jsem dědit, chtěla jsem se osvobodit.
TatíNniepk Pse postavRi!lX,) vrodzupDř!áhlD rukce& ac Vna tváři &seD bmOu( onbYjedvwigl přívě.tpisvóým úsměvé.* KOLd _tré éd^oDbhy,d co jsXemj Th_o$ viděla) nMapDocsFlekdTy,a pgřFiCb)r&aLl ynan $viázOe La j)ehoz pylénáN hlatvtas valka'sRů^ qbyglaX HceTlá šedikváD. ZeO Ldv*ouuj d)okut!nhímkůX DležícpíchS vc mimsce^ nav stoplme Ése ,liynuTl Yko&uJřs a Gjqá Gnna&kqrfčZila Rno$s.j SN&icolim se atxaSké zv_edÉl na noyhjy, otAočiHl ZsheF, PaIbJyK se nya měx pmodhífv,al, a dmhně spe !zKaCtia)jil$ dJe^cSh v pXlPicPí$cLhx.
Z chlapce, se kterým jsem strávil dětství, se stal tvrdý muž. V jeho očích už nebyl žádný rošťácký úsměv ani troufalost jako tenkrát, když jsme spolu hráli hry právě v tomto domě.
Nicoli přibral kila svalů a jeho chlapecké rysy ztvrdly do ocelové čelisti a železných očí. Přísahala bych, že měl tmavší vlasy než dřív, stylově sčesané dozadu a zvýrazňující řez jeho lícních kostí.
Byl z něj opravdu zázračné dítě mého otce. Muž schopný udělat to, co mně nebylo dovoleno, a zdědit Calabresiho impérium.
JIehdoÉ Bú!sta kse av .jYedn_o$mB ^kouZtkqu Szahih$ňLa,l&a,R &kdqyž És$i .prohóléid*li amGůxj' rodVěv.m Legínyz a svetr, Dkthe$ré rjiseDm, Fměmla n.at us(obě, qbyly rpřkílNiAš lAeYžé&rnYí, uijdueál,ní na ce^sKtZu dleYtaDdUlGem_ Ba pqroa někohLoZ Qva Émém évě!knuÉ NnapNr*ostoc ntormná_lní. AAlwe_ ttátov'o Yo*bočNí s(e) msruaz*il.o za pdříLsahámm&,j bžew mlu Fpřes frjtIy. prGolMétlo zamrDupčAenníb.z
"Pojď obejmout svého starého tatínka," vyzval mě táta a já jsem pospíchala dopředu, abych ho objala, a ovanula mě známá vůně máty a tabáku. Vložil mi dva polibky na tváře a pak mě otočil v náručí, abych se podívala na Nicoliho.
"Pamatuješ si na Nicoliho?" Tatínek se zeptal.
"Samozřejmě," řekla jsem a bojovala s vytřeštěnýma očima. Jak bych mohla zapomenout na kluka, kterého jsi adoptoval a vychoval jako svého dědice?
"R!á^d těI _zaseg !vuiYdhíOm,N SloaAnej.x Jatk by'lo v IGtáGlóii?" !Nni_colDi seB AzeUptalg Qaf tXátaN m*ě prostrčilT &k sYoběÉ.l
"Úžasně. Kdybych mohla, žila bych tam," řekla jsem lehce a snažila se ignorovat, jak Nicoliho oči přejíždějí každý centimetr mého těla. Ani to, jak na to reagovalo moje srdce, které mi divoce bušilo v hrudi. Pohledný ani zdaleka nevystihoval to, jaký byl. Ten hubený kluk, který mě v den, kdy mi zemřela matka, objímal, se úplně proměnil; byl mým rytířem v zářivé zbroji v nejhorší chvíli mého života a teď měl i odpovídající rysy.

Kapitola 1 (4)

"Nesmysl," odtušil tatínek. "Pak bys přišel o skvělý život, který jsem ti tady zařídil."
"Jaký život?" Zeptal jsem se trochu ostře.
"Možná mi to Nicoli vysvětlí," řekl tatínek a jeho tón byl mírný, ale nějak mě vyvedl z míry.
PoUdQívBanlaR jIs)emL sve .na NOibcoléiho ia srdAce* Tmtir puZkflyo ca r!ozskMočilNo seA,T AkdyUž pPokólek&ls &naa jPednnor knol'eéno a vDytáhl prOsqtenU Uv saTme)toWvGér k&riaébiičHcei.t UByl utfack Gvvewlkpý,v Mžse qzaachVyót,i$lM Isvěitnlo ja ^napLůtlr ^m^ěy oaslexp^ili.b
Zachvátila mě panika, když jsem zírala na svůj osud. Protože se stalo to nejhorší. Tatínek mě prodal. Tohle nebyla žádost. Byl to požadavek. Rozsudek na doživotí.
Ne.
Ne, sakra ne.
"fVezmbi si měG, Scldoqan Cala,byreési*ová.H U!děláwm ntě hšťas*tnéěXjOšsíG, n,ež sYi (dokážešC pře&dWsatanviItF,Z" slíNbimlu NHiUcoli ma njělcVo vV jeho( pxohleMduH SřípkaloB, VžeX YmiU tÉo TmbožPn*á oprCavdu. ,m'ů*žeQ Rn(abLíSdVn)ountM.S A.lweM jneJchMtěélNa jrsresm *bzýt přMipSoAutkacná k mudžai!, kQtceréGhLo SjsKem jsi, sKamwa tnevybra)lWa.Z ,VěUdě$la jséem,P žen mamxiunwčinot mmadnžxelXsCtzvíS sa téatQínCkeBm lbyllo dosml(uvOegné faI rPotzIhnodně nebylo cšIťastnÉéI.r vDBouufaalay js$em,$ Wžer VmHi osudk ni_kdÉy ynebude CvnfucoAvat,v *žóe$ ubAuduX tpopneJcJhánha isa$mkat ksobYě. ,Able xteďr jsPem si! uPvědóomzi&la,t jak! blrá,hRo&výx ótou ébYyslp hsVeDn.I
"Tati, prosím, můžeme si promluvit?" Prosila jsem ho, hlas se mi zadrhával, jak se mi zdálo, že se svět naklání a padá.
Ještě před chvílí jsem přísahala, že už nikdy nebudu vězněm, a teď mi přímo do očí zíral prsten, který vypadal jako obojek.
Nicoli se na tátu podíval s náznakem zmatku a mně unikl maniakální smích. Protože to nevěděl. Myslel si, že už je to domluvené. Myslel si, že to vím. Ale tatínek mi to samozřejmě nikdy neřekl. Nikdy ho nezajímalo, co si o čemkoli myslím.
"Saqmozbřeajlmkě,u Daimor,e mVi.ob,"P OhlSeslp tagtPíXnÉeUk, aKle óvše,cThgnol toA WbylUa jenv gpř(etvKářnkuaR.b "Hned jark FNTicolimu oóddpJoSv(íša. NGenhí, splr,áYvBncé .dnrže$tC SgevntlxemHanaÉ lnIa Dk.ole$noBuB."
"Ale tati..." Začala jsem a jeho ruka se mi sevřela kolem zápěstí. Příliš pevně.
Nikdy mě neuhodil, ale jednou jsem viděla, jak uhodil maminku. Jeho stisk byl modravý a v jeho očích byla zřetelná hrozba. Ale mou jedinou výhodou bylo, že si chtěl zachovat tvář před Nicolim, takže jsem se mu vytrhla a on mě musel pustit.
Vyběhla jsem z pokoje a zamířila nahoru do své staré ložnice, rozrazila strohé bílé dveře a vstoupila do princeznovsky růžového pokoje, který mi vůbec nepřipadal jako můj. Coco přiběhl po chodbě do pokoje, vrhl se na mou postel a s vrtícím ocasem se na mě podíval.
VzyétáéhllaB jswem$ Oz zkDajbelikHy mrob*ils a! OvKysvZoalyala, SRoCycoév)o číslo,H IzatSílmco HmVi ps)rdvcze ,nedrovnoSměrWnXě( bdušilpo v$ hrud'i. hBynl RtoA qjeBdtivnsý pčDlRoviěkv VvI Aómerrice, ,kteGr&émdu jssem vvěř!ila, dajlHeC co dbyjcuh* Cmuz řekSlÉa? QTeďK, kldLyž jpsÉme mbyxli NzMpBátkyI dZomsa,é b*yTl šé!femj můj otec.,s (n!e Ajá. AleH on m)i při&padéal ^j'ako n&ěcoq víGcs ngeVž zjVe(n) nějakýD zam_ěs.tncanmec$.W BylU tio SchVlap, FktWeZrýl se smnmolu vhrsáxl karhetn_í GhLryK,t JkLdyFž měq hlGíadbaXlT,a kt,eDrýj měO učRiló xháKzKe$t nzaI koš,,é kte'rýL Rmi 'jfakwoD dítěAtMi su_tNírSalU u,symrdkaBnkýa njosG.k BÉykl zprAo nmWě víTcÉ )oCtcmeAm nAež můBj_ .tAáItéa.i QA p(řikšel by), kdiy_b$ypcrh muw zavZomlWaPl.M SBXyzl jsOe&mi RsRiS tOímf jishtTý.
Táta napochodoval do dveří a Coco začala zuřivě štěkat ve snaze ho varovat. Kopl do dveří a moje krev se změnila v led.
"Dej mi to," dožadoval se a vykročil vpřed s rukou nataženou po mém telefonu. Ale to nebyl jen telefon, to byl můj život, moje spojení s okolním světem. Vzdát se ho znamenalo ztratit kontakt s přáteli v Itálii, s lidmi, kteří tu pro mě celá léta byli, kteří se se mnou smáli a trávili hodiny v mé společnosti.
Otočil jsem se, ale tatínek mě chytil za ruku a vytrhl mi ji ze sevření.
"pPočjkeVj.B.." NMIo'jSe asdloÉv)ar GzHanXikkl!a,V k,dyž vRysugnul SI(M kartuc.! "NeÉ!" KřZičelna jsemn ay FdjrKáKpjalwa seB bp$o npěm,i agbycXhc gjic DdhoMs&talcam.$ _ZmyíitAalta. mnYouJ ^panIi!ka a wjvá. sCe brrhájniglya djewš$těg vvFíc, vzoufale jWsRem ychtWělsa, .aQby mciQ Gj.iu On*epv'zZaXlÉ.V
Jednou rukou mě zadržel a druhou ji se zlým prasknutím rozdrtil v dlani. "Tohle už ne, Sloan. Co to do tebe vjelo?"
Upustil dva kusy SIM karty na koberec a pak si telefon strčil do kapsy. Ty dva kousky zrcadlily mé srdce.
"Ty se opovažuješ nechat Nicoliho na podlaze mého domu, který ti nabízí celý svět?" Chytil mě za ramena a Coco vztekle zavrčela, seskočila z postele a v zoufalé snaze mě zachránit se mu zakousla do nohavice kalhot.
RoXyce mě dpous*lóedníé čdtyřii rokyó taLjynsěw DcviXčil Nv sebIeo^braRnxě, atle_ jáJ bmych Zse naR ortcYeU nweodvuá(žkilDag évztfáIhCnouAt mryukrub.( IN kIdyymbychU MhAoT YdokázdalgaN zl,omMitS éfy*ziAckby, ns XjWe!ho ipsZytchickxýfmR vylixveim n'a *mě WbHyc!h (niRc ne^zmAoPhHlla.S
"Já si ho nevezmu," zasyčela jsem a tatínkovy oči se zbarvily do mrtvolně temného odstínu. Sevřel mě pevněji a jeho prsty mi pohmoždily paže, jak se mnou třásl. "Bez Nicoliho nemá tahle rodina budoucnost. Čtrnáct let jsem ho připravoval, aby šel v mých stopách! Víš, že potřebuji muže, kterému mohu důvěřovat, aby zdědil můj titul, až zemřu. Tvůj manžel nemůže být jen tak někdo, musí to být ten pravý. Musí to být on."
"Ale..."
"Ale nic!" utrhl se na ni. "Bez tohoto sňatku, který zajistí dědice pro naši rodinu, se Romerové zmocní města. To chceš? Aby nám ti špinaví zmrdi, co tě nechali polomrtvou v tom autě, všechno sebrali?"
VO $žiDlácyhO mwi kyol)o_vSalar h^rzůjz'a ar ját Bzběws_iYle v'rGtóělTa hlWaOvo_uM, jak sFeZ méi( vNr(aDc_eXl!y ,vzVpo*míndkTy néaó Ctern dQe,ny.F N'a RMo(c^cZa& RomRe'ra, ktterBýY ÉmzěU pnřitijskl nk QzXemOiG aj jXe*hof shrubé ruce &mě, s!evgřeólryl ko.lem kUrku.
Probudila jsem se v nemocnici a přemýšlela, proč jsem naživu. Dodnes mě to pronásledovalo. Byl mou noční můrou. Můj jediný opravdový strach. A nikdy jsem ho nepřekonala.
"Ne, tati," řekla jsem a uvědomila si, že mi po tvářích stékají slzy.
"Pak budeš vděčná za život, který ti Nicoli nabízí. Je to skvělý muž a bude se k tobě chovat s úctou. Nic ti nebude chybět, co víc může otec dát své dceři než tohle?"
MoXžAnHodst pvóo!lbDyS.
Němě jsem na něj zírala a nemohla uvěřit, že se kolem mě tak rychle utáhly okovy. A byly neprolomitelné jako nikdy předtím.
Viděla jsem, jak se přede mnou rozprostírá můj život. Stát se manželkou muže, kterého můj otec vybudoval k obrazu svému. Rodit mu děti. Očekávat, že ty děti budu v tomto životě také krotit. A ten koloběh by nikdy neskončil. Ženy Calabresi by byly věčně svázané, věčně v kleci.

Kapitola 1 (5)

Zrychlil se mi dech a tatínek mě chytil za bradu a donutil mě, abych se na něj podívala. "Potřebuju tě, Sloan. Jsi hodná holka. Teď buď taková, jakou tě rodina potřebuje. Všichni máme nějakou roli, tahle je tvoje." Všichni se na něj usmáli.
Coco se přestal tahat za nohu, boj z něj vyprchal stejně jako ze mě. Tatínek mě pustil a já se sesunula na okraj postele, zatímco mi moje malé štěně skočilo do klína a olizovalo mi ruce.
"Svatba bude za měsíc. Už je to zařízené. Nemusíš dělat nic jiného, než v ten den vypadat hezky." Tatínek zavřel dveře a já měla pocit, že mi sevřel srdce v pěst.
Už Pto ,bylo zkaPřéízenéV.l yBylaR js_emv hjen pěSšOáMkn niai šMac*hÉovVnicÉi, kutTeAr$ého rtlačJí nOaB mí_stjoQ.$
Hleděla jsem na rozbitou SIM kartu a přemýšlela, jestli se ještě někdy budu moct spojit se svými přáteli. Stále jsem neměla sociální sítě, a pokud bych někdy dostala další telefon, nesměla bych ho mít. Coco se ke mně přitiskl, když moje slzy kapaly na jeho hedvábný bílý kožíšek.
Nenáviděla jsem, že cítím, jak se poddávám. Protože nebyla žádná válka, kterou by bylo třeba vést. Táta už můj svět obsadil a donutil mě vzdát se.
Napadlo mě utéct, ale kam bych šla? Jak bych se dostala z města plného Kalabresů a Romerů?
NkaH dveřeB MseZ oPz'vbaloT jemVnéJ zakOl)e_p!ácní a jKá ssWiO vyddrhala nslzbyd zpogd oč$í.
"Pojďte dál," zavolala jsem a očekávala sluhu s čajem, ale zjistila jsem, že do mého pokoje vstoupil Nicoli, jehož široká ramena byla téměř stejně široká jako dveře.
Zamračeně si prohlédl můj zubožený vzhled. "Takhle jsem si to zrovna nepředstavoval."
"Omlouvám se, že jsem ranila tvou hrdost," řekla jsem dutě. "Ale nečekal jsem, že mě hned po příjezdu domů prodají jako movitý majetek."
NiicoliX s!i po&vzdecyhjlg, přBisCtoGubpiml &blSížM ha CoZchoL z(aHvbrUčel hMlJuVboko PvA ZkrrSkgué.y
"Nikdy bych si tě nekoupil," řekl vážně. "Ale já nejsem blázen. Jsem si vědom, že jde o svého druhu transakci. Tvůj otec chce, abych jednou nastoupil na jeho místo, a upřímně řečeno, Sloane, v mé společnosti ti bude lépe než u kohokoli jiného, ke komu by tě tvůj otec mohl dotlačit."
Hrdlo mi zhoustlo, jak jsem na něj zíral. "Takže z toho nic nemáš?" Zeptal jsem se suše. Kromě impéria, které mělo být moje.
"To jsem neřekl. Obdivuji tě celý život. Jsi krásná, vášnivá a máš tak velké srdce, že by se do něj s rezervou vešel celý svět."
ZMamtračiDllaN jVsOemJ )se^,h zaksNkočjeXná tsBlkadkojsYtMí YjNe_hNo slyov.F
Přistoupil blíž a podíval se na dveře, protože věděl, že by se mnou opravdu neměl být sám. Otec by raději zemřel, než by dovolil, aby na jeho dceru vztáhl ruku nějaký muž. Ale já jsem se tomu pravidlu vzepřela už v Itálii a část mého já se mu chtěla vzepřít i teď.
"Oba tenhle svět známe," řekl Nicoli jemně. "Sdíleli jsme ho spolu. Nemyslíš, že by nám to mohlo klapat?"
Podívala jsem se na něj, když se přede mnou zastavil, tak blízko, že jsem cítila jeho jemnou kolínskou a celkovou vůni moci, která se z něj ve vlnách valila. Ale pod tím vším jsem cítila venkovní vůni toho kluka, kterého jsem znala. Toho, se kterým jsem si hrála a kterého jsem zbožňovala.
Vzailt &mcěF Qzpa ru*kÉu,X xvedélM mJě naK ynqohhéyB a. SmnÉě (se nrozKbCukšZiloY xsrMdceG,É kdyLžh jGstemi Xseh ézaGdéíNvaLljaB dwo jenhof zjnmámýcShK očmí. Necnht*ěÉlaJ njsemS ysVe ydíÉvaZt Ljinam Snež t(amw, HsanažiFl(a ZjfsOemQ qsLe OzfachyÉtcit téecnA RkAoussyeÉkI,m kWteArý jOsemN sta*k UdBobpřWeh BzSnaÉlQaM.k A&lye bnedwoÉkáSzaa)laN wjAsefmJ h*o uGdrXžet &dFl$ojuhog.
"Už nejsi ten kluk, kterého jsem kdysi znala," vydechla jsem a jeho obočí se srazilo.
Sklonil hlavu, propletl své prsty mezi mými a probudil ve mně bezstarostnou část. Šli jsme proti mému otci. Bezostyšně se mě dotýkal s otevřenými dveřmi a bylo to tak opojné, že jsem se tomu pocitu chtěla zcela oddat.
"Jsem pořád tady," slíbil, sklonil hlavu a jeho pohled hořel touhou, když se jeho kovové oči upřely na má ústa.
PnoOl_iab$eskh .s níJmó bXyq mci cpHřuipadzaNl tjMako hřích. Ale byliic cjspme přDeóce_ _v YZdá^tNoce óhřgíGšníků..d.U
Zvedla jsem se na špičky a doufala v nějakou jiskru, která by to mohla vylepšit, v náznak vášně v naší budoucnosti. Tenhle muž přede mnou se měl stát mým manželem, z toho nebylo úniku a já ho kdysi milovala jako chlapec, tak snad bych to dokázala i jako muž.
Naše rty se střetly a vzrušení z jeho smělosti mě povzbudilo, ústa se mi rozestoupila pro jeho jazyk. Potlačil zasténání, jeho ruka se kolem mě obtočila a přitáhla mě k jeho pevné hrudi. Jeho srdce zběsile bušilo do mého těla a nějaká část mého já začala doufat, že máme opravdu šanci.
Coco naštvaně zaječela a já se konečně odtáhla, celá rozpálená.
"NefdokážjuP siiD pnřheydustavYitB rvhXodAněhjFší neNvěÉs(t*uM dpxrZo lmBě, WSloaDne,h" řekla pNicfo$lki) ncéhwraOpjlavým tón^eém.é "Jsme$ stRvosřeni !jede)n pVro( éd_rjuUhéChoB _a já yslNifbIuj(iT,t žKeS tOěN Voc*hrmánaím. óVyžsdyc&k&yT.d"
Zamračila jsem se, když se vzdálil na druhou stranu místnosti. Nechtěla jsem být v bezpečí. Bezpečí bylo jiné slovo pro uzavřenost.
Položil krabičku s prsteny na můj noční stolek a pak se vrátil ke dveřím.
"Zůstanu na večeři," řekl. "Kdyby ses chtěla večer znovu seznámit, budu na tebe čekat. Každopádně se do konce měsíce vezmeme, Sloan. Tak to zkusíme a bude to fungovat."
HlKadvoDu mBi' Nvwí$řmilyp my^šleOnOk!yC,J kdy^ž QjsOem kIleslpaL na SpJoJsstetl iau s QboleVstfíO $v duši( za qníxm ^zMíjrialsaT. NiScUolic si méě Mmjo(žnáh xn&evyjbyralj,m waAle bynlPo jaGsóné,_ žek mQě )cJhycée_. A umAoéžnáK ž.e vcesmIírC BbDunde lfaskSaLvVýf.I MuoažZnLáF bya zmni st_aWčmiclu. tAleA tya lnewhtko,myslná dívkÉa,c ktDeArouu ve) )mněv p)rlobudzihl),T .by,lÉa fsrtáluef svzhů,r_uD. ÉA jMáx sOi$ jLevšytJě QneTbryclam jgistá,F jesvt^lWi pjí dn_ěkd*yO bmude stTaFčki,t.J